a Bóh mój podlé božstvie, Bóh veliký, pán a král veliký nade všěcky bohy. A tak sjednává sě svým vyznáním s vyznáním, kteréžto činil sv. Petr za jiné apoštoly a řka, 16, Matúš: „Ty si Kristus, syn Boha živého.“ A tak řekl i prorok v žaltáři: „Pane Bože spasenie mého, ve dne volal sem a v noci před tebú.“ A tak řka „pán mój a Bóh mój“, vyznává jeho pravého boha a pravého člověka. Jako by řekl: „Vyznávám tě pánem. Nebs ty řekl,“ Jan, 3. kapitola: „Vy mě nazýváte mistrem a pánem a dobřě diete: ‚Jsemť zajisté.‘ “ Ale běda, že nynie mnozí řkú jemu: „Pane, Pane,“ usty, ale ne skutkem. A tací nebudú s ním. Neb on die ve čtení, Matúš, 7. kapitola: „Ne každý, ktož mi die: ‚Pane, pane,‘ vejde do královstvie nebeského, ale ktož činí vóli otcě,“ etc. Pak dále: „Vece jemu Ježíš: ‚Že si viděl mě, Tomáši, uvěřil si. Blahoslavení, kteřížto neviděli sú, a uvěřili sú.‘ “ Dvoje věc v těchto sloviech sě vypravuje. Najprvé, co má a več člověk věřiti. Druhé, odplata té viery. Co má býti věřeno a več má býti věřeno, jestiť člověčenstvie a božstvie pána našeho Jezukrista. Ale odplata té viery jest věčné blahoslavenstvie. Prvé sě znamená, když die: „Blahoslavení, kteřížto neviděli jsú, a uvěřili sú,“ to jest ve mně. A tak z této řěči známo jest, že blahoslavení sú, kteříž neviděli sú osoby pána Krista, a věřili sú v něho, jeho milujíce, jeho sě nádržiece, v jeho údy duchovně sě vtělujíce. A to sě děje skrze milost, na křtu danú, a skrze zachovánie jeho přikázanie. Neb sám die, Jan, 14. kapitola: „Ktož má mé přikázanie a zachovává je, tenť jest, ješto mě miluje.“ A 15. kapitola die: „Zachováte li má přikázanie, ostanete v milování mém.“ A protož die sv. Jakub, 2. kapitola: „Viera