svazek milovánie, tovaryšstvie lásky. Tenť jest, ješto šibalstva snímá, války skrocuje, hněvy stiskuje, pyšné tlačí, pokorné miluje, rozdvojenie krotí, nepřátely sjednává, všěm jest libý, neumie sě povýšiti, neumie sě nadýmati. Ten pokoj, ktož přijme, drž, ktož ztratí, požívaj, kto opustí, hledaj. Aneb ktož v něm nebude nalezen, od otcě bude vyděděn, od syna vytovaryšen a od Ducha svatého vzdálen. Aniž bude moci k dědictví božiemu přijíti, ktož poručenstvie pokoje nerodil zachovati.“ Pak dále die: „Potom vece Tomášovi: ‚Vnes prst svój sěm.‘ “ Tuto slušie věděti, že svatý Tomáš řekl byl, že „neuvěřím, leč dotknu sě a uzřím“. Protož pán Kristus chtěl jeho na tú dvú smyslú, to jest vidění a dotčení, ujistiti o svém vzkřiešení. A počal od jistějšieho smysla, to jest od dotčenie. A potom od méně jistého, to jest od viděnie. A protož řekl k Tomášovi: „Vnes prst svój sěm.“ Tuť neslušie rozoměti, byť rány anebo dúpata zóstala v rukú anebo v nohú anebo v bocě pána Krista po jeho vzkřéšení, jakož tuto slova vznějí: „Vnes prst svój sem a viz rucě mé a přines neb přičiň ruku tvú a vpusť v bok mój a neroď býti nevěřící, ale věrný.“ Neb to nemóž býti v těle oslaveném jakožto ižádná jiná ohyzda. Ale šrámi zóstali sú na těle jeho, aby světí vidúc, tiem vděčnějšé byli, že jest Syn boží ráčil tak těžké rány trpěti pro jich spasenie. A zlí, aby sě sami súdili hodny odsúzenie, že sú tak horcě a tak těžcě i tak bolestně z vazby ďábelské vykúpeni. Avšak sú toho vděčni nebyli, ale to sobě lehcě vážili a dali sě dobrovolně v moc ďábelskú. A protož, když die: „Pusť ruku v bok mój,“ tuť rozomie, aby makal šrámy boku dřieve proklaného. Duchovně na tom, že apoštolé byli zavřieni v domu a Ježíš přišel k nim, znamená sě, že kteříž chtie, aby pán Kristus přišel do jich myslí a ukázal jim tajnosti své