o zatvrzených hřéšníciech co dieme, kteřížto k východu tohoto slunce nechtěli sú očistiti svědomie svého skrze vyznánie svých zlostí, milujíce viece temnosti a své bludy nežli světlost, to jest ty dobré skutky, ješto duši osvěcují? Strach jest, by sě jim též duchovně nepřihodilo, což sě jest tělesně přihodilo. Jakož die sv. Jeroným na Izaiášě na ono slovo, 9. kapitola: „Světlo zjevilo sě jest jim,“ že „ti všickni, ješto těmi psotami psotnými a mrzkými sodomskými hřéchy hřešili, že všichni náhlú smrtí zemřěli sú.“ A to proto, aby v tom člověčiem přirození, kteréžto Syn boží bieše přijal, taková nečistota potom nalezena nebyla. Neb die sv. Augustin v jednom dnešniem kázaní: „Vida Pán Bóh, ano hřéch proti přirození v člověčí nátuřě shledán jest po pádu prvnieho člověka, viece nežli za pět tisícóv let prodléval sě vtěliti.“ Ale aby jeho přěčisté narozenie překážky netrpělo v přijetí našeho člověčenstvie, všěchny ty hřéšníky zúfalé smrtí náhlú uhasil jest, aby sě naplnila řěč Davidova: „V hodinu jitřní zabil sem všěchny hřéšníky země.“ A tak z toho máš, že jakež dobrým narozenie Kristovo bylo jest k radosti a k spasení, též zlým bylo jest k neopatrné a k věčné smrti. Ktož tehdy chce z nás osviecen býti, povolajž k světlosti dnešní den narozenie a řka s Davidem: „Pane Bože mój, osvěť temnosti mé!“ Ale že vykládanie řěči božie osvěcuje na duši a rozom dává maličkým, protož slyšme nábožně slovo božie, abychom skrze slovo jeho na duši mohli osvieceni býti etc.
Kázanie na prvé mši
Lucecizojazyčný text, 2. kapitola
V těch dnech vyšlo jest vyrčenie od ciesařě Augusta, aby byl popsán vešken svět. Toto popsánie prvnie stalo sě jest
