rozděleny, nébrž druhdy též pravie, kdežto ani potřeba, ani užitek děliti se velí. Tehdy přičiň prst k ráně, a sem i tam vuokol jím makaj. Prst k tomu dielu jest hodný, totiž má býti k makání dobře spuosoben, aby neměl křeči ani dny, také aby měl tenkú kuoži – a to jsú slova mistra Vilhelma a slova jsú textu – ažť o velikosti zlomenie dobře budeš ujištěn. A když budeš ujištěn o velikosti zlomenie, tehdy ta rána nad zlomením břitvú na kříž buď rozřezána, a maso i s koží svú od lbi odjato, a ty čtyři stránky buďte vypáčeny, a hned, bude li kost a nebo co jiné viděno hodno k vynětí, buď vyňato, leč by mdloba nemocného nebo tečenie krve překáželo. Cožkoli má býti vytaženo z rány, čím muože spieš býti vytaženo, tiem jesti lépe; a protož nemá býti tiem dleno, leč pro hodnú příčinu. A po vynětí rúšky, jakož svrchu psáno jest, mezi leb a mázdřici tvrdú nádobou, ješto slóve castacizojazyčný text, buď vložena, a v jiných [potřebách]text doplněný editorem tak vnitř ve lbi, jako zevnitř, buď pilně jednáno. A ta kuože na čtvero rozřezaná na ty chomáčky, kteří jsú ve lbi, i na leb buď uvedena, a velikým chomáčkem přiložena, kteří by ji drželi, aby se stránky jejie nepohnuly. Aby lékař uměl hodně pokládati svá vázanie, tudy často učiní nemocnému veliké pohodlé, a on také svému úmyslu tiem mnoho spomáhá, a to také počestné jest i umělé v sobě velmi. A pak rána pro rozličnost miesta uraženého opatrně buď vázána. A tak od jitra až do večera, a od večera až do jitra ostavena buď rána uvázaná; a když se lékař k vázaní navrátí, nalezne li, ano ty čtyři kožky otekly, dobré jest znamenie. Pakli jinak, tehdy zlé. Skrze to, což tuto řekl mistr Vilhelm, rozumí se, že duchové a mokrosti zběhují se na to miesto, a že moc jest v něm přitahujície, a že to miesto živo jest a krmí se. A pakli toho otoku nenie, tehdy mrtev jest. A ten lék má býti veden, dokud plně leb nebude napravena; a pak ty kuože budú na své miesto navráceny a rána ostruhú ruoznú a červeným prachem scelena.

Kapitola šestá. O rozštiepení lbi.