[92v]číslo strany rukopisulistem, že nejsem dobře přišlý, ale sem syn kurvy obecné, a to vysvědčil sem i vysvědčuji i chci vysvědčovati, doniž živ sem, abych nikdy já ani náměstkové moji toho zapierali.“ Fridrik pak, vévoda rakúský, přede všemi pány své země i jinými many země své i sluhami pod svú pečetí takový jest dal list na se: „Známo buď všem nynějším i budúcím, že ač já, Fridrik, vévoda rakúský, v to místo v ten určený den nepřijedu, ale tobě, králi, dřéve řečený hantfešt na věčnú mú i mých náměstkuov hanbu, i na přísloví mého všeho vévodství i na věčnú úkoru vezmu.“ Král český, přijev na určené místo, čekal vévody den i druhý, jenž ani sám, ani skrze poručníka svého hodného nepostavil se, ale zdaleka vojsko opatřiv, vévoda preč jest utekl. A ten hantfešt, jenž přisáhl vzíti byl, nevzal jest od krále. Ale s tím mlče s svými pány hanbu tu umlčečky měl jest sobě. Nebo jakž najspíše moha, k Dunaji táhl, a král po něm chutně s svými jeho honil. Proněžto král téměř všecky Rakúsy zhubiv a zkaziv, s vítězstvím domuov se vrátil slavně.
Toho[366]vynecháno místo pro iniciálu, která zůstala neprovedena léta Ota třetí, markrabě bramburský, bratr Januov, těm mnichóm predikátoróm, jejž srdečně milováše, v Strusperku založil klášter. Ten jistý Ota Blaženu neb Beatricemcizojazyčný text, dceru krále českého, pojal sobě za ženu i měl s ní[gv]s ní] nim Jana, řečeného z Prahy, Oto, řečeného Dlúhý, Albrechta a Otíka, Kunhuntu a Metyldu. Ten jistý byl jest člověk velmi nábožný, bděním a modlitbami i pósty své tělo trápil a na každý pátek nehty jehlami až do krve se zdieral na pamět Božímu umučení. Jan pak, bratr jeho, pojal Zofí, dceru Voldmarovu, krále dáčského, i měl s ní pět synuov, jednoho Jana, jenž ačkolivěk měl dceru krále kastelského sobě oddánu,
