[52r]číslo strany rukopisuzlém do svého knížete. Jehožto Svatopluk vida, k němu takto mluvil: „Ó, Mutino, Mutino, nectný nešlechetníče, nevěrný z toho rodu nešlechetného vršovského! Jenž si nepřítel našeho pokolení knížecího, tvoji příteli nešlechetní s Jaromírem, naším předkem, na tom místě, ješto Veliz slove, svú vuoli měli, jim pospílejíc a jeho mučíc, Břecislava, strýce mého, slavného vévodu českého, lstivým návodem zabili sú. Ty a tvé pokolení Bořivoje, strýce mého, jenž rád mú vuoli činil, vaším návodem knížetství jste zbavili i učiněn jest špulákem pro vaši nevěru. Nyní pak tohoto času, ty nectný a nevěrný Mutino, já tobě zpravování zemské poručil, jeda do Uher, a ty si zemi zraditi chtěl.“ Ty všecky řeči když Svatopluk vymlúval, Mutinu ihned kázav jeti, rozkázal jemu hlavu na tom místě stíti. A v tom bez meškání Vršovčané byli zjímáni, to jest Umyslav, Domaslav a dva syny Mutinovy, a také jeden jménem Nejsa, čeledín Mutinuov, když v křeví se kryl, a pro červené rúcho nemoha se skrýti, byl jest jat a tak nos jemu uřezán a oči vylúpeny. Nadto přikázal Svatopluk, aby nižádný, ani veliký, ani mladý, z toho pokolení vršovského živ neostával, ale všickní aby zbiti byli, a s tú řečí posilnil jest svých, slíbiv jim dobrú odplatu dáti, aby Božeje i s jeho synem jali a nebo z země vyhnali. Proněžto nalezli sú Božeje v jedné vsi s jeho synem Bořatú, ježto dějí Libík, tu nalezše je, zbili sú je a poklady jich mlčíc mezi se rozdělili. Takž i stalo se jest, že na jeden den všecko to pokolení nešlechetné vršovské zhynulo jest a z země ven zahlazeno. Nebo staří i dítky v kolébkách zhubili sú mimo ty, kteříž do Uher a do Polsky utekli.
O příbězích Svatoplukových i o jeho smrti
Toho[195]vynecháno místo pro iniciálu, která zůstala neprovedena léta, jakž se nahoře píše, Kolman, král uherský, chtě sebe pomstiti nad Svatoplukem, vtrhl do Moravy i poplenil ji. To zvěděv Svatopluk, shromáždil vojsko, chtě uherského krále mocně utkati. A když již to zpuosobil, nazajtří chtě se
