I hned léta Božieho M. C. LXV. král Vladislav vnukyni svú poslal ciesaři řeckému s velikými posly, jakž smluveno bylo, za jeho vnuka.
Téhož také léta měsíce října, jakož bramburská kronika svědčí, Vilmarus, biskup bramburský, kterýžto biskupství svého velmi povýšil a Brambursko pro nepokoj pohanský ohraditi a utvrditi chtěl, takž pak podlé rady Albrechtovy markrabě podlé synuov jeho kanovníky[aj]kanovníky] kanonyky premonstrátenské, ješto u svatého Gotarta u předměstí tehdy biechu, s žákovstvem i s lidmi i s jinými slavně přenesl do města a tu stolici udělal. A tak pak nečistotu modlářskú preč vycídiv odtud, chválu Boží tu zjednal, neb prvé diáblům chválu tu činíchu.
Téhož léta ten biskup kostel svatého Petra chtě dělati tu, jakž byl zamyslil, toho měsíce října základ jest učinil. Daniel, pražský biskup, léta Božieho M. C. LXVI. zavolán jest od císaře Fridricha toho měsíce srpna pro upokojení toho rozdvojení o[ak]o] a papežovi, ješto toho času svatá cierkev rozličně mutíše, zdvihl se tam do Říma, a tak v pravém pokoji k tomu městu Landie, jenž je císař oblehl, bieše silně s svými přijel.
Fridrich císař když v Vlaších své věci jednáše léta Božího M. C. LXVII., toho měsíce srpna mnoho knížat morem velikým zemřelo jest, mezi nimižto Teobald, bratr Vladislavuov, muž udatný, umřel jest, ostaviv po sobě dietě[al]dietě] dieti veliké slovutnosti jménem Teobalda, také otce těch jistých, ješto potom nazváni byli Dipaltici tak řečení. Kterýžto Teo[b]označení sloupcebald nad svým dielem země jest panoval. Potom svými časy Daniel biskup také v Vlaších jest umřel, jehožto tělo tam pochováno a kosti do Prahy přineseny. Ten člověk kteraké ctnosti a kterakého umění byl jest, dlúho by bylo. Jediné že na tom slovutnost jeho zlý vtip měl, že by jako do své smrti toho rozdvojenie o papežích účasten byl. Protož kterakžkoli pohřeb měl kostelní, však na zádušniček pamět jeho nebyla tak dlúho, až právě po mnohých letech svatému muži Lokfalkovi opatovi v noci u vidění zjevil se prose, aby jeho prosbú k svaté cierkvi byl navrácen, jenž potom tu v klášteře v Pražském kostele i po jiných kostelích pamět byla.
Vojtěch, syn Vladislavuov, léta Božieho M. C. LXIII. probošt mělnický arcibiskupem salcpurským volen byl a mělnické proboštství do svého života sobě zachoval pro stravu a pro náklad, kdyby se jemu k bratróm přijetí[18]přijetí: przijgetti dostalo.
Gipolt, opat sedlecký, nastrojením[am]nastrojením] naſtrogenijem králové, jejížto byl rodič, biskupem jest byl volen léta Božieho M. C. LXIX. Ale před stvrzením svým jedva jeden měsiec živ byl.
Sedmdesátého po MC léta na biskupství opět volen jest Fridrich z Sas, přietel králové Jitky, viec pro přirození než pro užitek kostela proto, že česky neumějiše. Onoho rozdvojenie římského nebyl účasten.
Téhož léta syn Vratislavuov Svatopluk vejvoda, bratr Fridrichuov, závistí rozbuojev a roznítiv se proto, že otec jeho Vladislava hrabí neb Vojslava jiným pravým jménem nad jiné pány povýšil, byl nalezl čas, jehož hledal bez otce,
