[33v]číslo strany rukopisu[a]označení sloupcejménem Rokytu, ješto někdy čeledín Konráduov, vejvody moravského, a potom zajev do Řekuov pro svou ctnost, také cti došel, že s najprvnějšími císařovými město měl, toho byl poslal k králi českému, aby napomenul jeho pro tu přízen, ješto na jeruzalémské jézdě spolu měli za krále Konráda, pamětliv byl a ji zachoval, nebývaje proti němu. To když s králem mluvíše, vojsko pilně znamenal jest, ano velmi mocné poselství zpósobíno, vrátil se jest, rozprávěje císaři, že král svým životem uherskému přijel na pomoc. Zatím pak král položil vojsko nedaleko od Řekuov, jako zítra velmi ráno chtě s ním boj jmieti. Znamenav císař řecký posla svého Rokyty slova, v srdci je zachoval tvrdě, a tak podlé rady svých mudrcuov v noci přes Dunaj s nemnohým vojskem přeplul jest, zase jiného lidu Štefanovi tu nechav na pomoc. Štefan pak, jsa pln strachu, jmené síly české boje se, ižádného boje neučinil, ale brz před strachem Čechuov preč utekl jest. Ta novina došla Čechuov, tehdy oni v súmraky a spieš, jak mohli, nepřátelsky řítili se na strany a počeli jich bieti a jímati velmi ukrutně. A s tiem tak korúhev jich odjemše, bezčíslné kořisti nabrali[ag]nabrali] nabral množství. Král český tím rytieřstvím byl vesel a kázal prostřed stanuov korúhve rozvinúti. Vida to císař řecký, poslal posly slavně k králi, aby mier dávno mezi sebou stvrzený přátelstvím zachovali, dávaje jemu to věděti, že pro pokoj byl vyjel do Uher s bratrem krále uherského mladším, prose některé částky královstvie, aby jemu dáno bylo. Zatiem [b]označení sloupceDaniel, biskup u Praze, jsa netoliko pilen zdraví krále, ale i jeho lidu, na každý pátek až do jeho příští a postiti se kázal a sám s žákovstvem modlitby Hospodinu vzdával. Též také králová Jitka vždy se modlila. To poselství od Řeckého, když král přijel, k králi uherskému a jeho pánóm dal to věděti a oni to všecko v jeho moc poručili. Tak pak s obú stranú sem i tam poslové posláni biechu, o pokoj jednajíce. Protož král mezi němi utvrdil jest pokoj. To když se tak stalo, král Martina, vnuka[ah]vnuka] wnukaa Gervázova, probošta vyšehradského písaře, múdrého a šlechetného, s radú poslal k císaři řeckému, jehož císař přijev, poctivě a dobře uctiv svými dary císařskými, králi zase poslal, chtě císař ještě větší přátelství s králem mieti, vnukyně královy[17]v původním textu: „vnuku vnukyně královy“, dcery Fridrichovy, syna jeho, vnukovi svému prosil jest ji za ženu dáti. S nížto[ai]S nížto] nijezto král poradil se, slíbil to učiniti. Tehdy ciesař uznamenav to, poslal králové české rozličného pohlaví předrahá rúcha a ornáty. Také mezi císařem a uherským pokoj král zjednal a uložil, domuov jsú se oboji vrátili. Král pak český s králem uherským před jeho mateř královnu brali sú se. Potom po všem, jenž královna ta velikými a mnohými dary jeho jest darovala, že mnoho mužuov jedva je zebrali, tehdy vrátil se král radostně domuo a tak ochotně od lidu byl přijat i od žákovstva a zvláště od Daniele, biskupa svého nábožného, jenžto kostela svatého Václava i jiných mnohých navštíviv, mnohými drahými ornáty je okrášlil. Králová Jitka milostivě také krále Vladislava přijala jest.