[28r]číslo strany rukopisu[a]označení sloupcenedostatek. Potom pak na počinské hory přitáhli, kdež vína dobrého množstvie bylo, jímž sú se posilnili. Opět odtud vebrali se mezi hory tridentinské a brizněnské, kdežto davše lidem té krajiny klejt, hojně dosti potravy nakúpiti sobě mohli, neb jim do vojsky vezli. Odtavad pak k císařovu přikázaní po té vodě Atasim na pramích táhli k Berúnu až za to jezero podlé Vardy mezi dřieví olivové a tu stany rozbili. Ti pak berúnští měšťané mnoho králi peněz dali prosiece, aby proti Brixienským, kteřížto s Mediolánskými proti císaři byli se spojili, na pole vytrhl. Kterýž prosbě jich povoliv, táhl jest k tomu městu Brixia, a když se k branám přibližoval, mladé a zuořivé rytieřstvo jeho, v svú sílu úfaje, těch jistých měšťan pobídili sú k bojování. Ale oni, umúdřivše zdraví svému, proti nim vyjeti nechtěli, jedno bran bránili. Protož Čechové nedaleko od Brixie stany rozbivše, všecku tu krajinu zkazili a lúpež velikú sebrali. Tehdy ti jistí Brixienští, uzřevše to, že by praví nebyli, skrze Otu kardinála a skrze své rádce a pány zaslali sú k Danielovi biskupu, kterýž byl s králem přijel, prosiece, aby krále Vladislava navedl, aby jim u císaře milost zjednal. A přitom veliké dary králi poslali. Kteréž on přijav, slíbil to učiniti. Vzešla jest pak pověst v městě mediolánském a v jich vojště, že k císaři táhnú na pomoc lidé divní, majíce každý pěti mužóv sílu, a tak ukrutní, že jiné lidi jedie. I chtěl jest každý zvěděti, jací sú to lidé. To poznavše Čechové, že taková pověst o nich [b]označení sloupcejde, přibližujíce se potom k Mediolánu, takový foch stropili: nadělali sú z těsta obrazóv jako dětí a upekše nastrkali na rožni, a tak s nimi se nesli. Potom s rožňóv je trhajíce, na oko těm Vlachóm lakotně sú je žrali. To vidúce Vlaši, nepochybně za to měli, že Čechové děti jedí i přieliš se jich hrozili řkúce: „Nešťastnáť je to máti, kteráž s svými dětmi lidí těchto dočeká.“ Za tím pak císař s svým vojskem přitáhl, ano již král český dvě neděli před ním napřed byl na poli a brixienskú vlast všecku pohubil. I vyjel jest proti císařovi s svým lidem, neb jeho příští všickni se radováchu, a podlé té vody, jiež Oleva jmenují, stany své rozbil nedaleko od Brixie. Tehdy ti jistí měšťané brixenští, bojiece se tak velikého množství lidu, skrze přímluvu krále českého obdrželi sú u císaře milost, však prvé veliké dary jemu dali, k tomu rukojmie postaviti i přísahati musili, že proti Mediolánským pomoc dáti mají. Tehdy hnuvše se odtud, s vojsky přitrhli sú k vodě velmi prudké a bystré, jiežto Páv řiekají, přes kterúžto nižádného brodu nebylo a mostové všickni byli smetáni. Tehdy Mediolánčané, u velikém množství vytáhše, jali se na císařovo vojsko přes tu vodu střéleti a posměšně křičeti, však pro širokost té vody nic vojsku uškoditi nemohli. Protož na břehu té vody, kdež někdy most byl, zdělali sú bašty, aby nepřátelé tudy k nim přístupu neměli. Okolo pak císařských stanóv se všech stran množstvím lidu pole se naplnichu, král také český velmi široce svým vojskem obvláštně se rozložil byl. Za tím pak, když sobě lidé