[12v]číslo strany rukopisu[a]označení sloupcea jim před sebe přijíti rozkázal. Když pak před něj oba přišli, bratra bratrsky jest přivítal a přijal na milost. Ale k synu svému těmito slovy promluvil: „Synu, učinil lis dobře, dobřeť se stane. Pakli si zle učinil, potom toho užitek dobře učiníš.“ Ta slova Břetislav uslyšav, srozuměl, že ne dokonce otec z srdce hněvu vyprázdnil[q]vyprázdnil] wypraznil, protož boje se jeho, postúpil jest a odjel do toho města, jemuž Hrádek dějí, za nímžto opět větší diel vojska nežli za králem bral se jest a žádný z těch, ktož sú se ho koli přidrželi, ani on pro hněv králuov nesměli sú se domuov do Čech vrátiti. Vida pak král Vratislav, že podlé úmysla svého nad synem pomstiti se nemóže, s bratrem svým Konrátem o všecko se jest srovnal. I o to, aby po jeho smrti králem českým místo syna jeho byl a s tím do Prahy přijel. To když Břetislav zvěděl, s nímž viece než tři tisíce lidu udatného bylo a jeho se přidrželo, přitrhl jest s ním blízko ku Praze na místo, jenž Prosik slove, a tu rozbiv stany, vojsko své položil a hned otci svému, jako k bitvě ho pobízeje, vzkázal řka: „Aj, toť sem již nynie přijel, jehož si ty dřieve hledal. Protož myslíš li mi co potom učiniti, učiniž nynie.“ Král velmi sobě to těžce vážil a byl by rád bitvou syna skrotil, než že sú nebyli mu povolní v tom mnozí páni a zemané čeští, neb jsouce k tomu potahováni, řiekali: „Neslušie mezi odřvie a podvoj prsta strkati, otec s synem muož se snadno smluviti.“ Hlas jest, že toho času jedné noci zjevili se svatý Václav a svatý Vojtěch vězňóm v Praze v žaláři, a z vězení je vyprostivše, přikázali jim, aby jméno Božie chváléce, šli do Pražského kostela a všemu lidu po všie zemi české pokoj zvěstovali. Jakož o tom v pašiji svatého Václava šíře se klade, že by tak v pravdě bylo.
[b]označení sloupceV Praze také někteří svatého Václava, an město žehná, praví, že sú viděli. A svatý Vojtěch, že by se Břetislavovi u vidění nočním ukázal, rozkazuje mu, aby se otci svému pokořil a na milost dal. Tehdy toho času Konrát, bratr králóv, přijel do Čech z Moravy a vešken tento hněv i svár mezi otcem a synem upokojil jest a o všecko srovnal je. Však přesto ti páni a jiný lid, kteříž se Břetislava držali, bojiece se krále a znajíc jej zuořivého, radili sú Břetislavovi, aby na mier a přiezen otcovu nezpoléhal, že by on někdy jemu to zdvihnúti mohl, i navedli sú jej, aby radše s ním do Uher se obrátil, jakož pak, neduověře otci, tak jest to učinil. Tehdy, když tam přijel do Uher, král Vladislav uherský jako přietele svého vděčně jej přijal a tu Břetislav s některými nemnohem při dvoře jeho zuostal. Rytieřstvu pak a lidu jeho jinému otdána jest krajina jedna jménem Bachov blízko od Trenšína k lovóm i k úrodám obilí velmi příhodná. A protož Břetislav i s tím lidem až do otcovy smrti v Uhřích obývali sú.
Léta M. XCII. král tento Vratislav, pamětliv jsa oné zpoury protivenství, kteréž mu někdy bratr jeho Erhart, biskup pražský a holomúcký, činil, znamenaje, že veliké panstvie nerci ku překážce náboženství křesťanského biskupství jest, ale i ku pejše a k mnohým jiným hřiechóm příčinou bývá. A protož to biskupstvie spojené Pražského kostela s holomúcským na dvě jest rozdělil a ve všem naruozno roztrhl, pražské biskupstvie Kozmovi dal a moravským biskupem učinil kněze ctného Ondřeje a zpuosobil mu stolici v městě holomúcském, kteráž prvé za času krále Svatopluka u Velehradě byla. I na to také od císaře potvrzenie jim
