já sem jiného nedomníval,
než že jest z nebe aneb z ráje,
bez nedostatku na sobě krásy maje
a tak zpanilého života bíše,
na ničemž vady nemějíše,
že pro své na ni pohleděnie
pozbyl bych mnoha zamúcenie.
Na její hlavě příprava byla,
že od zlata i drahého kamenie se stkvěla,
a to dílem neznámým a misterným;
ozdobena byla bohatstvím výborným.
Sukni také jmějíše perlami
krumpovanú, i zlatem, od vrchu až k zemi,
mezi tiem rozličné květy dělané,
rozličnými cedulemi krumpované,
k tomu rozličnými teksty psáno –
nad obyčej misterně krumpováno!
Což v světě kamenie drahého,
zdá mi se, že na sobě měla kus každého:
ono světlý, čistčí, ono dražší,
ono pěkný a ještě pěknější –
i počech se její kráse i připravě dívati,
a co jí mám řéci, počech mysliti,
nebo netoliko mně, otrápenému,
ale pravím každému živému
muož býti jistě s podivenie
hleděti na tak čisté stvořenie.
A ona vždy přistúpá ke mně,
a já se jí stydím, až mi se srdce třese,
vida její krásu a v bohatstvie tú dobú,
a já maje na sobě zlé šaty a chudobu.
Vstávaje, na koleno před ní poklečech,
a takto, nesměje na ni hleděti, vecech:
„Rač Pán Buoh dáti dobré jitro tobě!
Přejiť věrně jako sobě
zdraví i všeho dobrého
vedlé vuole srdce tvého!“
Ochotněť mi poděkovala,
a hned se jest mne otázala:
Paní:
„Proč se rmútíš, to mi pověz!
Umím li poraditi, učiním ráda, to věz!
Neb tvá postava ukazuje,
že se tvé srdce neraduje!“
Mládenec:
Tuž já otpověděch, a řka: „Vysoce urozená paní,
chciť otpověděti k tvému tázaní,
že mi tak túha veliká jest,
ješto mi jedva uvěří tvá milost!
Mohuť dobře vo psotě rozprávěti,
co jí mám v domě i moji děti.“
Paní:
„Milý, pověz mi prostě, coť škodí
a v tvém srdci žalost plodí!
Umiem liť v tom jakú radu dáti,
máš ote mne celú víru shledati.
A chciť raditi s pravú věrú,
jinak nemysl žádnú měrú,
neb’s člověk na postavě změněný,
já vidím, žes velmi zamúcený!“
Mládenec:
„Paní milá, vidíš li mě živého,
zpravím tě gruntovně toho.
Nedávno se jest přihodilo,
že mi se bylo ženiti chtělo,
