i povolil sem vždy toho sobě.
Poslyš, ať poviem dále tobě:
jsa svoboden, zavázal sem sobě svět,
mněje, že dobře učiním – ano vše zpět!
Již tomu nevím, co učiniti,
tak se starám, že mi se chce oběsiti.
Již sem prohral vešken boj,
mněje, že ulehnu, tepru mám nepokoj!
Buďto večer aneb ráno
nemuož býti nikdy nic dobře zjednáno,
tak jest při mém hospodářství řád,
že potřebuji všeho napořád,
a nevěřím, než že mě čert omámil,
že mě k tomu tak stavu podmanil.
Bych se mohl znovu ženiti,
již bych tepru věděl, co mám činiti.“
Tomu se ta paní zasmála
a takto se mne otázala:
„Nemohu srozuměti, kterak to míníš?“
„Počkaj, paní, hned uslyšíš!
Má svobodná mysl ta mě k tomu připravila,
a ta mě prostě oženila.“
[…]text doplněný editorem[83]chybějící folia 83 bis r, 83 bis v v restaurovaném rkp doplněna novým papírem
[…]text doplněný editorem[84]na utrženém listu vpravo dole paní
Mládenec:
A paní počne mi mluviti,
řkúc: „Nemohu se nadiviti,
proč hanieš tak velmi ten stav svatý?
Dosti toho, by byl člověk proklatý!
A cos chtěl vždycky hovadsky živ býti,
a nikdy v ničemž míry nemieti,
že tupíš manželstvo, tu svátost,
při níž se zachovává všecka ctnost?
Neb tu svátost Buoh sám vyvolil,
když Adama s Evú stvořil,
v ráji jest je spolu oddal
a tu ženu muži poddal.
To učinil na památku každému člověku,
nynějšiemu i budúciemu věku.
Protož ten stav ne hyzděn, ale chválen má býti,
jehož sám Buoh ráčil potvrditi.
I budiž Buoh pochválen v své dobrotě
a ty toho nepřičítaj k psotě!
I nemáš li co jiného na starosti,
přestaň od té bláznivé žalosti
a to také mysl vždy sobě,
že jest manželský stav k spasení tobě,
a protož toho nikoli neželej,
ale od Boha za zvláštní dar měj,
že jest ráčil toho stavu příti
a tě do něho vyvoliti.“
Mládenec:
„Paní, co vy toto mluvíte,
co sám já prvé viem, o tom mi pravíte!
Mněť to nemuož v hlavu jíti,
by mi zima bylo, musím se druhdy potiti,
večer i ráno starost maje,
jsa manžel, v ničemž řádu u sebe nemaje.
Neb tu nenie jedno samo manželství,
ale jednoho liť jest potřebí
v hospodářství a v mém domu –
ktož psoty nezná, prav to tomu –
jedno liť já musím míti,
bych to měl u čerta vzíti,
a nechtí li mi uvěřiti,
ihned musím nětco zastaviti
a mysliti, čím mám živ býti,
ač se chci na čas psoty skrýti.“
