že chceš mi zkaziti muoj mladý věk,
neohlédaje se na mé urozenie,
i na mú krásu i na mé jměnie,
na mú víru i na mú čest,
kteráž mi nade všecko mila jest.
Nebo čemu bych já na světě byla,
když bych od tebe cti zbyla?
Již by má krása platila málo,
kdyby mi se tak dálo,
jakož tvé bláznovství žádá,
a mne cti mé zbaviti strádá,
ješto by mi žádným zbožím nenahradil,
když by mě toho klénotu zbavil,
to, což by mi vzal malú věcí,
by se chtěl pro mě den ote dne séci,
a mohl pobiti vešken svět –
když by mi vzal mé cti květ.
Tak by tvá žádost netrefná zpósobila,
že bych sobě i všem v ohyzdu byla
a s mála bych jednu věc učinila:
hned bych potud s tebú nemluvila,
nechajíci tě v tom ustlání,
aby uměl panny, paní
jinak ctíti, kterážť se svěří!
A s mála bych šla hned ze dveří
a potud tebe prázdna byla,
kdyžť jest má čest nemilá!“
Paní mládenec:
„Má najmilejší, proč tak mluvíš?
Div jest, že mě tú řečí nezabíš!
Toť na mě právě hrom zjasna udeřil,
že bych tomu byl nevěřil,
abych měl dojíti této trti.
Nadál bych se spíše smrti!
A aby měla mysliti sobě,
abych já měl tvú čest tobě
najméně čím zkaziti –
račiž mi, má milá, jistě věřiti,
že bych radši stokrát umřel,
nežli o to se pokusiti chtěl!
A nevím, proč mi blázny dáváš?
Však ty svú čest v své moci máš,
a té chovaj, jak ty koli ráčíš!
Proto věřím, že se nerozpačíš,
a své víry také nezměníš,
ani slov svých proměníš,
s kterýmiž jsi k loži přistúpila.
Však viem, že pomníš, cos mluvila.
Ač sem to rád velmi slyšal,
ale byl bych se prvé nadál
smrti náhlé, i nětco více,
než sem tě uhlédal před sebú stojíce,
tak přepěkné stvořenie,
pro něž sem již v utěšenie.
Takéť sem byl v strachu dosti
a to jest svědomo tvé milosti.
Protož prosím, nemysl toho,
činíš mi tím smutku mnoho!
A rač ještě poslyšeti,
coť chci tepruv pověděti:
Prosím, paní najmilejší,
jako tvuoj ten najvěrnější,
kohož ty pravíš, že v srdci máš,
že mi toho užiti dáš,
a nechajíc všeho zdráhaní
lehni, má najmilejší paní!
