a věrného [mám]text doplněný editorem[91]Antonín Grund v edici Boccacciovské rozprávky, Praha 1950 na tomto místě doplňuje slovo „mám“. Musilť jest tě nětco velmi veselu viděti, že jest takové věci s tebú mluvil tebe pokúšeje. „Buď Buoh pochválen,“ řekla paní, „tehdy jest mne řečí pokusil a tebe skutkem. A poněvadž jest ta věc tak, nechciť mu jeho řeči zpomínati. A potom s větší pokorú jemu řeči jeho trpěti moci budu více, nežli ty jemu okážeš. A poněvadž jest takový věrný služebník, míniem jej ve cti a v lásce míti a všecku dobrú vóli a přátelství okázati.“ I řekl jest pán paní: „Pravdu mluvíš, žeť jest vší cti hoden.“ A potom ten jistý pán beze vší pochybnosti věřil jest jemu. A také jemu se zdálo, že má ženu najvěrnější, kteráž věrná jest jako v světě která aneb býti muož, a služebníka také. Potom pak pan Gian a paní s Hajmkynem častokrát zmínky té příhody v řeč sú vcházeli a v potomniech časiech tomu se dosti nasmáli. A potom pan Hajmkyn a ta krásná milá paní svú lásku s menšiem strachem a péčí požívali sú, po své vuoli přátelské lásce dosti činili sú, dokudž jest ten ctný pan Hajmkyn v té službě byl. Dajž nám Buoh štěstí, abychom se téhož doslúžili!
Jiná rozprávka o dvú tovaryších
V jedné rovni nedaleko od města jednoho jménem Mandona jeden dobrý člověk své obydlé měl anebo seděnie, kterýž časem neznámým mimo se chodícím lidem za jich peníze jísti a píti dával. A také ač jest koli chudý člověk byl a domek malý a úzký měl, však proto svým některým známým hospodu a nocleh u sebe jest dával. Ten dobrý muž měl jest ženu ještě dosti pěknú, s kterúž jest měl dvě dceři, kterážto první byla panenka velmi pěkná a tichá v letech šestnácti aneb málo víc, ale druhá, ta ještě dítětem jsúc, ledva v roce v stáří byla. Té starší jeho první dceři jeden mladý urozený dobrý druh frejoval jest, velikú k ní lásku maje, všecku svú mysl obrátil ústavně pro ni, v té krajině přebývaje a v svém srdci ji nade všecky jiné nose. A ona zase též, kterážto uznala, od takového urozeného a mladého že jest milována, tím více se ho přidržala a za velikú čest to sobě kladúci, tím snažněji jej k sobě táhnúci, by při ní v té lásce trvati mohl, pilnost v tom velikú měla a nic méně naň laskavá nebyla než jako on na ni. Neb častokrát jich obú láska byla by skutečně
