[150v]číslo strany rukopisuvážný[59]vážný: wazny boží těch časuov svadebnie hody činíchu.

A když Tobiáš pro svú svadbu pozdieše se domuov vrátiti, otec jeho svatý Tobiáš za syna péči maje, mluvieše a řka: „Hádáte li, proč syn muoj tam tak dlúho mešká aneb proč jeho tam tak dlúho držie? A snad jest Gabelus umřel a nenie, kto peněz dada?“ I poče se velmi zamucovati i jeho hospodyně Anna s ním i plakášta oba, že se syn nich Tobiáš v určený den domóv k nima nevrátil. A zvláště bez přestánie plačící matka jeho takto mluvíše: „Běda mně, synu muoj milý, a proč sme [tě]text doplněný editorem poslali na tu cestu, a ty s’ všecka útěcha naše, světlost očí našich a huol podpory starosti našie a nadějě […]text doplněný editorem našeho majícého[z]majícého] magieczeho[60]zjevně poškozený text vše své dobré u něho, a neměli sme od tebe pustiti.“ K nížto svatý Tobiáš vece: „Mlč, nezamucuj sebe, živ jest syn náš, dostiť jest věrný muž, jehožto sme s ním[61]„ním“ opraveno písařem poslali.“ Tomu[62]„Tomu“ opraveno písařem se ona nijakž utěšiti nemóže, ale na každý den vyběhnúci[63]následuje přeškrtnutý a podtržený text na vše strany patřéc, po všech cestách běháše, zda by jeho kde jdúc uzdřela[64]uzdřela: vzdrzela. Zatiem Raguel zeti svého Tobiáše ponúcie a řka: „Prosím tebe, pobuď zde, ať posla [151r]číslo strany rukopisupošli k tvému otci, vzkazuje jemu o tvém zdraví.“ K němužto Tobiáš vece: „Já viem, že otec muoj a mátě má dni počítají, za mě péči majíc a velmi sě mútiec.“ A když Raguel velikú prozbu svého zeti Tobiáše, aby déle ostal, nijakž přeprositi nemohl, poručiv jemu svú dceru Sáru a dav jemu polovici svého[aa]svého] ſweh sbožie, pustil je domuov k otci jíti a řka: „Anděl boží svatý buď s vámi na cestě[65]korektor k lineárnímu zápisu „na czeſtie“ nadepsal „ij“ na této a doveď vás bez přékazu domuov a uzříta oči vaše syny své před sebú, prvé než já umru.“ V tu hodinu přátelé pochopivše dceru jeho Sáru, počiechu jie z pravé věrné přiezni, odpuštěnie od nie berúc, celujíc, přitúleti, jéj veléc a mluviec, aby ve cti měla svekra svého a milovala ze všie viery hospodáře svého a snažnú péči měla o svém domu a o čeledi, aby se tak měla, aby jie z ničehož trestati nemohl.

Když tak zase jedúc, přišli na jedno miesto, ješto slóve Catran[66]Catran: Catran, ješto jest bylo na puol cesty proti městu Ninive v stranu jedenácte dní vzdál, povědě anděl Tobiášovi a řka: „Bratře muoj Tobiáši, vieš, jakž s’ doma ostavil otce svého, proto vidí liť se