[151v]číslo strany rukopisupodobno, předejděma napřed, hospodyně s čeledí a z dobytkem znenáhla jdúc příjde po nás.“ A když to by Tobiášovi libo, vece k němu archanděl: „Vezmi s sebú žluči onéj ryby, budeť jie potřebie.“ Tehdy Tobiáš vzev žluč, pojede před se cestú. A jeho matka na každý den na jednu horu vcházieše[ab]vcházieše] wchazieſſie, zda by kde mohla zdaleka syna svého zazřieti. A když jednú hledieše na vše strany patřéc, uzřela zdaleka a ihned poznala jej, že syn její[67]následuje písařem podtečkované a šktrnuté „domuow“ jde. Proněhožto ihned domóv spěšně přišedši, svému hospodáři pověděla a řkúci: „Aj, toť[68]písař interlineárně doplnil „giz“ syn náš domóv jde.“ Zatiem anděl Tobiášovi vece: „Jakž brzo v dóm vejdeš, tak ihned učiň poklonu bohu svému a jemu poděkuj, přistúpě k otci svému a jeho mile poceluje a pomaž jeho[69]upraveno podle čísel značících změnu slovosledu oči žlučí ryby i přineseš [s]text doplněný editorem sebú radost velikú, takť tvój otec viděti bude a tvému příští velmi se obraduje.“ Zatiem Tobiášuov psík, jenž bieše s ním na cestu běžel, jako v poselstvie ocasem miechaje, raduje se, domuov přiběhl. A v tu dobu vychopí se otec jeho nevidomý, v nožní prsty se urazí, podav ruku vuodci, poběže proti synu svému a tu sě přitulivše, on i matka jeho, počechu radostně plakati a tu buohu poděkovavše a pokornú poklonu [152r]číslo strany rukopisuučinivše, spolu seděli. Tehdy Tobiáš mladý vzev žluč rybí, pomaza očí otcových a ihned na malý čas jako na puol hodiny pojide bělmo s očí jeho a ihned zrak přijev viděl. I poče boha chváliti a on i jeho hospodyně a zvláště svatý Tobiáš tak mluvieše: „Chválu tobě vzdávaji, milý bože, neb s’ ty mě na čas pokázal a ty s’ mě uzdravil: aj, toť již vizi i syna svého.“ Potom po sedmi dnech Sára, mladého Tobiáše hospodyně, s čeledí a s dobytkem a s velblúdy a s velikými penězi po něm domóv přišla i s těmi, ješto penieze byli od Gabela vzeli. I poče mladý Tobiáš všeckno[70]nejisté čtení slova „všeckno“ pořád otci a mateři rozprávěti, co jemu jest buoh na té cestě dobrého učinil skrze onoho člověka, ješto jest byl s ním na cestu vyšel. Potom sšedše se přátelé, a zvláště Achior a Nabat děkuje hospodinu, hodujíc veseli byli.

Tehdy povolav k sobě starý Tobiáš syna svého, k němu vece: „Co by bylo podobné dáti tomuto svatému muži, jenžto jest byl s tebú na této cestě?“ K tomu Tobeš mladý odpovědě otci a řka: „A co by to mohlo býti, ješto bychom mohli jemu dóstojně dáti za toliko dobrého, co nám