[7r]číslo strany rukopisupan Kroupa ale dolů mezi ně. A smrtedlnou ouzkostí se třepa, u jednoho kameného sloupce se postavil. Začátek jeho řeči měl býti tento: „Co počínáte, co před sebe berete, však vám páni nic dobrého nepřejí!“ „Ba! Pohromu! Dobře pravíš“, vzkřikli všichni jednohlasně a, tleskajíc rukami, se na místě rozešli. Kroupa pak tu u sloupu stál, co ohromený. Páni skřípěli naň zubami a jeden z nich pravil: „Ten pan Kroupa mluvil zhloupa, stoje u kamenného sloupu“, kterážto průpověď i jeho potomkům k hanbě se dlouhý čas pamatovala.

§ IV. První pohnutka pozdvižení havířů.

„Ukroťte se! – pravili dne jednoho páni k onim čelním havířům, dajíc jich k sobě na Dvůr vlaský povolati, – Neboť král Jeho Milost brzce Horu navštíví, poněvadž různice mezi městy a rytířemi o vaření piva vzniklé zde vyrovnati zaslíbil. Vy tedy přede všemi jinšími máte výslech u něho obdržeti.“ Spokojili se tedy na ten čas, však ale ještě daleko hůře nežli prvé se s nimi nakládalo, neboť páni nepřestávali na ně u krále sočiti, zvláště pak zůřivost a ukrutnost tu, kterou předkové jejich [7v]číslo strany rukopisuhned v roku 1412. nad Malínem městem provedli, když skrze ubytí dítek hrachů všecky obyvatele vesměs, jakž pravili, kočky nešanujíc, naskrze vymordovali, posléz město, vypálíc, v zříceninách pusté zanechali. Jaký tedy div, že král dobrý nad tou zprávou velice na ten lid zanevřel a je jakožto neskrocené zbůjníky považoval.

To však ale nedlouho trvalo, neb havíři, nemoha po dobrém ničehož tudy zříditi, v soukromnosti vyslali[i]vyslali] wyslal ku králi do Budína posly své, kteřížto, nejsouc ani ku králi připuštění, tu smutnou novinu přinesli: na příjezd královský a zasloužený trest očekávati. A to byla první k pozdvižení pohnutka, neb od té chvíle drželi schůsky soukromě a patříce znáti bylo, že k něčemu strašlivému strojiti se míní.

Posléz v roku 1495. přijel král skutečně do Hory Kutné, kamž byl některé rytířův z měst povolal, a položil se bytem na Dvoře vlaském. „Nyní buď život, neb smrt, – pravili havíři, – jestliže my hned první před pány slyšáni nebudeme.“ Což se jim však zcela odepřelo, a že oni jako již nejposlednější se považují, oznámilo. „Po hříchu, – pravil Opat, – zle jest. Osočení sme od pánův u krále. My, jenž jak krále, tak celou zem prací naší bohatíme!