[4r]číslo strany rukopisutéž na odpor stavěli. A tak povstaly nové nesváry, různice i zákeřnictví jak v zemi, tak také v městech pražských, že se jináče nezdálo, než že zase opět časové války husitské se spět vracují.

Král již od přirozenosti byl až nadmíru srdce dobrého. Kdo jej oč požádal, všecko také obdržel. Neboť ke všemu měl obyčej říkati „Dobře“. A také u mnohých to jméno „Král Dobře“ jemu zůstalo.

Válka pak ta s Matyášem trvala až do roku 1479., kdež terpv Jan z Hazenšteinu a Lobkowitz {Vinařický}marginální přípisek mladší rukou, jakožto vyslanec, papeže na jiné myšlenky přivedl, že Matyáš jen toliko titul krále českého nesl, Vladislav pak skutečným králem pozůstal. To smíření s papežem pohnulo obojisté, že na Vladislava zanevřeli, zvlášť když se one skrze hanlivá kázání od strany pod jednou opravdově nezastával, takže již mnozí z těch zbouřených jen o život smejšleli, zvláště pak v roku 1484., když jedné chvíle z okna králova dvoru vylehl zbůjník jakýs, zhlídna jej, šíp natáhl, naň měřiv, vzkřikl: „To tobě, králi!“ Čehož on tak velice se ulekl, ihned ještě té noci na Hrad pražský se přestěhoval.

Na to v nastávajícím [4v]číslo strany rukopisu1485., svolav některé z vladyk, nařízení vydal, by v času od 31 let, pod trestem vyhnání ze země, jeden druhého nehaněl, netupil a nekaceřoval, to však by přísně držáno a zachováno bylo. Povolav knížat minsterbergských na Hory Kutné, kdež právě ten čas trpké žaloby a nesnáze mezi kovkopy neb havíři proti jich představeným byly, povstalo jim právo hraničné a spolu též i právo meče nejen na jejich panství poděbradském, nobrž i nad kovkopy kutenskými udělil, potvrdil a trest, nechť byl od strany náboženství neb také politické, od nich vznešený, i vše nepřítomnosti, za pravý vyhlásil. Zvláštní pak poručení vydal pak na jistou píseň, kteráž byla příčina té bouře a nesnáze mezi oběmi stranami, by ten, jenž[d]jenž] genž genž by se ji spívati opovážil, ihned na hrdle trestán byl. Tato píseň složena byla v Praze od řezníka Žiže, Martina od Zlatého kola a pekaře Šejnohy. Začátek její byl tento: „Věrní křesťané, silně doufejte o Kristově večeři“. Král věděl o tom jistotně, však v té tak veliké zbouřenosti nedůvěřoval sobě na nic v Praze hrdelně sáhnouti, nobrž čekal