sě zjevných činóv stydieci, počě lkajíc, všecka sě sžímajíc, horkými slzami plakati a takto v sobě mysléci: „Hospodine mój milý, já, nade vše hřiešné hřiešná, silně věři, ež jsi ty mój pravý buoh i pravý hospodin. A v tom sě poznávaji, ež jsem mými velikými hřiechy hněvala tvé svaté veleslavenstvie a vzmnožili jsú sě u méj siréj duši moji těžcí hřieši nade všecko množstvie počtu zrn morského piesku, ale do tvé slavné milosti úfajíc, já, hřiešná hřiešnicě, utekla sem sě k tobě, k Spasiteli mému milému. Rač na mě vzezřieti, na zablúdilú nebožku. É, nezahoň mne s svú svatú očí pro mé stydké hřiechy! Nebť k jinému útočišče já, sirá nebožka, nejmám než k tvéj svatéj milosti, milý hospodine.“ A tehdy v tom přěžalostivém pláči sporoplovúcie tekúcé slzy jeho svaté nohy umýváchu. A zatiem málo pomlkši, v sobě pomyslila a řkúc: „A snad já, hřiešnicě, nejsem dóstojna, by mé slzy jeho svatých nóh dotýkaly.“ Proněžto s své hlavy vlasy shromazdivši v rucě, počě jeho svaté nohy otierajíc cělovati. A to jest učinila, jakžto pravie svatí mistři, jiným na příklad, neb jakež jest svými vlasy pýchajíc hřěšila, takež jest týmiž vlasy, svaté nohy otierajíc, svých hřiechóv žělela. A ež pro těžkých cěst práci Spasitelovy nohy biechu trudny, proto drahú mastí, jížto při sobě jmějieše, jeho svaté nohy mazala.
Zatiem ten Šimon malomocný, jenž bieše Ježíše na oběd pozval, poče sobě na mysli řieci: „By to byl prorok, viděl by to, která jest a kakého jest stanu ta, ješto jeho dotýká, neb zjevná hřiešnicě jest, točíš by to věděl, nedal by sebe dotknúti.“ Tehda Ježíš,
