jakžto píše svatý Matěj evanjelista, přivedú přědeň jednoho běsníka němého, z něhožto jakž brzo Ježíš diábla vyhnal, tak inhed ten člověk promluvil. V němžto jeho někteří počechu posuzovati a řkúc: „Mocí toho mocného diábla, jemužto Bélzebub dějí, vyhánie diábly z lidí.“
A zatiem někteří z nich znamenie z nebes ot něho hledajíc žádáchu. Tehda Ježíš, chtě sě jich domnění omluviti, pověděl jim podobenstvím, ež kteráž sta dva spolu mírně, jeden druhého nevyhoní. A protož skrzě to dal jim rozuměti, jakžto by řekl: Diábli spolu mírně bydlé, kak by tehda jeden druhého vyhonil? „Nebo všeliké královstvo, ješto mezi sebú rozděleno jest, točíš nezpósobeno a nemírno, skoro opustie. A protož, jest li diábel sám v sobě rozdělen, točíš s jinými nemírně ukládá, kterým činem stane královstvo jeho? Ež vy diete, bych já mocí diábla Bélzebuba diábly vyhonil? Pakli já mocí Bélzebubovú vyhoním diábly, synové vaši, točíš apostoli, čí mocí diábly vyhonie? Protož oni vaše súdcě budú, točíš z tohoto vás budú súditi, ež o mně tak nepravú řěč smiete mluviti. Pakli jáz prstem božím, točíš boží mocí, diábly vyhoním, zajisté přišlo jest mezi vy královstvie nebeské. Protož nedivte sě, nebť sem já mocnějí diábla, jenž jest mdlý, vyhoniti. Neb když mocný oděnec vrát svých střěže, u pokoji jest vše, jímžto vládne. Pakli kto mocnější jeho přijda svítěží nad ním, pobéře jemu oděnie jeho, v něžto úfáše, a lúpež jeho, točíš ež, což tu jest, pobera, mezi jiné rozpósobí. Ktož nenie se mnú, proti mně jest, a kto nesbierá se mnú, rosýpá. Když
