děťátko z jeho rukú vzala. A tu divně, když je chtieše vzieti, ruku jiej podalo to svaté děťátko, jako by k ní sě vrátiti žádalo. Zatiem sě zřiedivše, pojidú k oltáři ta dva svatá kmeti, napřěd svatý Josef a svatý Simeon, držiece sě za rucě, s jasným náboženstvím v srdci sě radujíce, k oltáři pojidešta, boha chváléce a řkúce svatého Davida proročstvie: „Věrný hospodin ve všech svých sloviech a svatý ve všech svých skutciech vykúpenie poslán lidu svému. Aj toť jest náš hospodin na věky věkóm. Přijeli jsmy, hospodine, milosrdie tvé prostřěd chrámu tvého.“ Zatiem pojide Maria, Matka božie, nesúc na svú svatú rukú všeho světa krále, andělského pána nebeského královstvie věčného otcě, a jdieše podlé nie svatá Anna prorokyni, velikými radoščěmi od srdcě sladkosti Ducha svatého prohuhlijíc, boha chváléc i děkujíc. Ó, kak jest to bylo u malosti lidí krásné zřiezenie a slovutné přihlédanie! Čtvero jich k uoltáři s děťátkem jdieše, avšak jsú byly mezi nimi všěch věkóm národy. Byly děti, byly dievky, byly ženy, byli mladí, byli staří, aby sě proročstvie naplnilo, ješto jest bylo dávno řečeno: Mladí i děvicě, staří s mlajzšími, chvalte hospodina.
A když tak k uoltáři přijidú, tehda Matka božie s velikým náboženstvím poklekši, obětovala svého milého syna bohu Otci a takto řkúc: „Přijmi, všemohúcí bože Otče, tuto mú obět, mého prvorozeného syna, jehožto s ráčil pro svú bezčíslú milost na tento svět seslati a mě, kakžkoli nedóstojnú, jeho matkú učiniti.“ To řekši Matka božie, na oltáři toho svatého dietěte ponechavši, stojiec s jinými přěd
