božstvím sjednaná u přědpeklé sstúpila. To moci pekelné uzřěvše, velmi sě jeho užasše, počely mezi sebú tázati neskladenú řěčí zvukem, ale jakž duchu je přirozeno rozumem, a takto řkúce: I kto jest a odkad jest tento tak světlý a tak hrozný? Ten vešken svět, jenžto nám dávno poddán byl, nikdy nám takého mrtvého neposielal. I kto jest to tak smělý, jenžto beze všeho strachu všecka našě bydla přišed ohromil, a netoliko sě nás nebojí, ale i jiné z našie moci zproščije? Aj toť ti, ješto od dávných časóv v naší moci věziec, vzdycháchu. Ti sě již nepoddadúc, námi hrdají, a ješče nám nadto hrozie. To sě nám nikdy nedálo, by u nás tak pýchali mrtví a tak veseli byli jatí. I proč ste jeho sěm přivedli? Ó, starosto náš pekelný, proč s to učinil? Již jest tvá moc potuchla, neb když jsi zpósobil, aby Kristus byl ukřižován, to již uzříš, co proto škody mieti budeš. Po těch pekelné řěči hluciech mocí krále nebeského všecky sě pekelné závory zlámaly a inhed přěveliké množstvie svatých otcóv i jiných dúš přěd hospodinem padše, radostným hlasem řechu: Vítaj, náš milý Spasiteli, nedaj nám tuto déle ostati, ale rač nás odtadto vyvésti a při svéj svatéj milosti ostaviti.“ Až dotadto jest svatého Augustina řeč.
O tom také píše Nikodemus v svém čtení a tak řka, jež dva syny Simeonova, Karmus a Leuchius, jsta z mrtvých vstala s Jezukristem a všedše do města Jeruzalema, ukázala jsta sě Kaifášovi a Gamalielovi. A ti ta dva bratřencě uzřěvše, velmi sě užasše, zakleli jě, aby jim pověděli, kak sě jest to stalo, ež jsta z mrtvých
