[83v]číslo strany rukopisui k duši; co j’ pak něterým dal mimo obec, jehož ne všem dal; a až i každému zvláště dal něco mimo jiné. Ktož by v pokojné mysli uměli sě a chtěli na tak veliká, na tak mnohá božie dobrodienie rozmýšleti, tu by najspieš v Boze sě srdce roznietilo, a nalezl by pochotnost svatého náboženstvie. A toť praví i svatý Augustin, ež nic tak nevzbuzije milosti k Bohu, ani v ní co tak drží, jako ústavné mysli o tom přemietanie, co nám činí Bóh dobrodienie a co nám slibuje teprv.
Druhé jest znamenati z tohoto čtenie, kak by jměli milostivě púzí lidé svým starostám, svým vyšším poddáni býti, když Syn boží jsa, Ježíš byl poddán svým starostám, jakž čtenie praví. Ó, by tu příklad vzeli, ktož mají z práva býti poddáni komu! Bieše, praví, poddán jim. Ktož nechce býti pod svým vyšším, ten, ež má Boha nad sebú, protiví sobě a boří zpósob božieho ustavenie. A odkud v světě tolik zlého, jen ež nechtie z milosti býti pod svými vyššími ti, ješto by jměli pod nimi býti? Toť příslušie k nebezpečným časóm, jakož die svatý Pavel, ež budú neposlušné svých starost děti, budú hrdí, vznešení. Kýmž sě kde ten řád pravdy boří, věz, z čeho má Bohu odpoviedati; neb co j’ od Boha, to j’ zpořiezené. A sám spasitel dal příklad sebú: byl poddán poslušně svým starostám; sám daň platil; učil také, aby to, co j’ ciesařovo, bylo dáno ciesařovi. A i v Písmě toho nezamlčal, ež lepšé jest poslušenstvie nežli obět.
Třetie chci dotknúti toho, kaký bývá prospěch lidský, když sě čtenie také vzmienije o prospěchu. I mohu řéci, ež trój v lidech bývá prospěch: jeden, když z dětinu rostúc prospieváme. Divný jest to prospěch; neb hynem vzdy tiem prospěchem prospievajíc. Ač větší budem neb silnější, ale hyne nám čas života v tom prospěchu, tak ež bližše jsme smrti jsúc v mužské síle, nežli jsme byli jsúc v dětiné mdlobě. Druhý jest
