[82v]číslo strany rukopisuomluvy jmieti, když ztratíme v svém obmeškání, jehož jsme jměli pílni býti. I jsem beze pře, ež v mém obmeškání spravedlivým súdem božím mučí mě žalost, donidž nenajdu, co sem ztratil. Takť bývá i v duchovniem běhu: počne někto libé jmieti náboženstvie, až někdy potratí to některým svým proviněním neb obmeškáním aneb kterýmž kolivěk božím vláštím přepuštěním, ješto on vie, co proč přepuštije. A snad aby nemúdře mysl nezašla v hrdost, kdyby sě vzdy povolně dálo. Ale však nemá duchovnieho úmysla člověk lehce vážiti také ztráty; neb to j’ jako počátek jiných pokušení, když kto potratí chut v náboženství. Nemohla by jiná pokušenie tak síly jmieti, kdyby pravé a smyslné, nebludné bylo při kom náboženstvie. Protož řku: Vezmi tu příklad, ješto j’ matka svatá potrativši syna svého, s žalostí a s snažností hledala jeho. Též i ten učiň, ktož potratí náboženstvie, želej a hledaj, aby nalezl, ješto s’ ztratil! A pomni, kde j’ matka svatá nalezla syna potrativši! Tak die čtenie: Když hledavši jeho, mezi známými nenalezla, vrátila sě do Jeruzalema a tu jej nalezla v chrámu. A on řekl, ež tu jsú jeho hledati jměli, ješto slušie k jeho otci. Tenť úmysl beru nynie ze čtenie ku podobnosti té, ješto chci řéci, ne tak slov váže: Jeruzalemem upokojenie mysli znamenává. Protož ten, ktož potratí chut v náboženství, mezi známými jie nenalezne v tom podobenství, jako j’ matka svatá hledavši syna mezi známými a přívuznými, nenalezla jeho. Ale vrátivši sě do Jeruzalema, nalezla jej. Nemni i jeden, bychť odmlúval komu s známými [a]text doplněný editorem přívuznými býti, přátely, ješto nebránie[46]psáno „neobranije“, „o“ z části smazáno, ale pomocni jsú k duchovenství! Neb svatý Pavel die, ež, má li který křesťan ženu pohanku, a ta chce s ním býti, ač i nepřijme viery, nepúštěj jie od sebe; a též i žena muže, když jí nebrání křesťankú býti! Téžť řku: