[61r]číslo strany rukopisukostel řka: Ó chvalné světlo kostela všeho, kraššie než slunce! Ó jistě,[35]psáno „gyſſtye“ hvězdo apoštolóv najvyššieho, svatý Pavle, jenž jsi blesk věčného krále vlil lidské temnosti, jenž na zemi jsa, nebeskú jsi prošel tajnost, a ješto nenie mluviti člověku, to jsi spatřil, doveďž nás tamež po skonání tohoto našeho těla, jimž jsi skázal světlo pravdy! A jest li, ež beze lsti žádáme s ním tudiež býti, buďmež jeho následovníci s pomocí boží i v této vyšší cěstě, jelikž móžem, ješto ji nám ukazuje!
Vzav příčinu o té vyšší cěstě pomluviti, ješto latíně slove vita contemplativacizojazyčný text[36]lat. „vita contemplatiua“, a česky řiekám jemu duchovný život aneb spatrný, chtěl bych v této řeči ukázati: najprvé, ežť jest ten život spatrný v nábožném upokojení vyšší života pracovitého; druhé, kak sě jest k němu připraviti; a třetie, co z toho spatřovánie bývá v tak sbožné duši, ješto sě drží snažně toho.
I řku najprv, ež ten život správně slove vyššie cěsta než život pracovitý; neb ač oba vedeta k spasení, však tiem jest vyšší spatrný život pracovitého, ež jest dóstojnější; druhé, ež jest ušlechtilejší; a třetie, ež jest v něm užitek větší. Že j’ dóstojnější, z toho jest zřejmo, ež duše jest těla dóstojnější; takéž i čin jejie nad čin těla. K tomuť praví svatý Bernart: Ižádný čin nenie dóstojnější, než když dóstojnější sebe stranú činí to člověk, ješto k té strany příslušie dóstojnosti. A co j’ v člověce dóstojnějšieho než mysl a rozum? Protož myslí držiec sě u pravdě najvyššie múdrosti, rozumem to spatřijíc a velebnost božie moci, múdrosti i dobroty oblibujíc, nenieť nic dóstojnějšieho. A co j’ nad to, když mysl nemajíc jiného nízkými věcmi obvázanie, pro něž by svobodná a čilá nemohla býti, a jmajíc zrak rozumu boží milostí uzdravený, aby mohl zřieti v duchovné věci, a jsúc ztažena k divným věcem vnitřnie pravdy, lpí v tom dívaní? I die k tomu opět svatý Bernart: Mysl nic nemá dóstojnějšieho, než toho sě držeti,
