[218v]číslo strany rukopisuvšeliký hřiech vážil těžko řka: Stud mú tvář obkry. I který sem vzal užitek toho, v němž sě již stydím, ež sem radost marnú a téžměř ižádnú, ješto k smrti táhne jako k cíli, nestyděl sě dráže vážiti nad čest věčnú a nad milost věčného Otce? Takť jest i Anzelmus vážil hřiech těžko řka: Když svój život znamenám pílně, ve všech svých činech naleznu aneb nedokonánie aneb pokrytstvo aneb poprzněnie světskú žádostí neb tělesnú. Ó, hřiešníče, i který hřiech smieš malý řéci, když každý hřiech jako hanbu činí Bohu, odvrátě člověka od Boha, jako by člověk nemohl plnosti dobrého jmieti v Bohu? Ktožť by tak hřiechóv těžkost a šeřednost rozvážkoval, snažnějie by hlédal očištěn býti.
Druhé, ktož chce těžkost hřiecha rozvážkati, obmysl, coť škody skrze hřiech příde, když hřiech člověka odlúčí Boha, zbaví nebeské radosti, v peklo vtáhne! Ani jest to malá škoda, ež, ač by něco dobré bylo, ješto učiní někto, jsa v smrtelném hřieše, nebude z toho v nebeské radosti odplaty jmieti. Protož i slove hřiech smrtelný, ež i to umrtví, ješto by věčné odplaty hodno bylo, kdyby to bylo od toho učiněno, ješto nenie v smrtelném hřiechu. A také, ktož jest v smrtelném hřiechu, vše j’ jemu umrlo, jelikož k nebeské odplatě, což sě dobrého děje po vší obci kostela svatého; a kdyby nebyl v smrtelném hřiechu, byl by toho účasten všeho. Z toho jde i to, ež, donidž jest kto v jediném smrtelném hřiechu, by všech jiných pykal, ižádný nebude odpuštěn jemu. Svatý Augustin die tak k tomu: Jsú něteří, ež pyčí, že jsú hřešili, avšak mají ještě hřiechy něteré, v nichž sě kochají. Ale ktožť sě kaje, všechť
