[188r]číslo strany rukopisuvěčné[fo]věčné] wyecznye radosti požívajíc, odtud nejdúc nikam dále, tu naleznúc všicku blažnost, v tom najslavnějšiem viec ostanúc hodování. Jehož nám.
V pátek po velikonoci.
Velikonočnieho tohoto času pamatuje kostel, ež uzřěvše pána svého mlazší Kristovi, radostni byli. A dobře j’ podobné vláští radost jmieti v srdci, vzkřiešenie slaviec pána svého. Aniž ten světí právě hod vstánie z mrtvých Syna božieho, ani jest sám vstal čile z duchovnie smrti, ktož duchovně v srdci vzkřiešení Syna božieho sě neraduje. Ale střieci sě jest, aby to světlo, ješto v nás jest, tma nebyla. K radosti, k veselí, k utěšení duchovniemu příčinu máme. É, jakož die svatý Bernhart podobně k tomu, bychom as a rozumnější nepoddali sě hubenstvu tomu, bychom v tělesnú duchovnie radosti neobrátili a hod tento by viece nám nebyl k navrácení v světskú marnost, nežli přieštie z pokánie a z utrpenie v útěchu duchovné radosti. Toho svatý Pavel vystřiehaje die: Bratříce, v svobodstvie jste povoláni, jen vizte, by toho svobodstva neobracěli v tělesné žádosti příčinu. Ale kto j’ pravú velikonoční útěchú radosten, svatý Bernhart ukazuje řka: Ktožkoli po zamúcení pokánném nenavrátí sě k tělesnému a světskému utěšení, ale v kakéms božie milosti doufání vstúpí v kakés nové plné radosti náboženstvie v utěšení Ducha svatého, ež ne tak bude zarmúcen, vzpomínaje dřevnie své hřiechy, jakož utěšenú chut bude jmieti, v paměti jmaje milost božie velebnosti a rozněcije se k věčným věcem v žádosti bydla nebeského, tenť jest vstal s Kristem, tenť slaví hod přieštie, tenť pospiechá do Galilé. Ale ež inhed z nízka nesnadno j’ vzhóru tu, kde j’ najvýš, protož potahuje svých Kristus výšež výšež a onomu sě jinak ukáže a onomu jinak,
