[168v]číslo strany rukopisujiž byl sstúpil v svéj duši Kristus a rozkoš učinil jasností a světlem božstvie svého Otcóm svatým. Ale my lkavše a lkáti jměvše v slitování té potupy, té trýzni, té kruté smrti, ješto j’ taky Pán náš trpěl pro ny a pro naše prohřěšenie, ne včera pro ten smutek, ale dnes počěli jsme pamatovati tu útěchu svatých Otcóv, když sú opatřili božskú jasnost v duši pána našeho Jezukrista. A tak dnes zvoniec hlasně ve všecky zvony, veselé zpievajíc zpievanie, ukazujem tu útěchu svatých Otcóv, až i alleluja, ješto jsme byli opustili pamatujíc prohřěšenie našeho Otce, dnes začínáme[ew]začínáme] zaczijmame. A od dneška přes tyto vše hody zpievá kostel viece než jindy alleluja. A tak chci řeči dnes o alleluja podržěti.
Alleluja ani j’ řečské slovo ani latinské, a nevědě, by sě co tiem slovem řeklo k rozumu, jakož nám jiná slova mienie něco. Ale jest tak hlas veselé kakéhos v chvále boží, jěž mysl slovy nemóž rozumnými vypověděti, jakož bývají hlasové něteří smutku neb bolesti, ež, když die: Ach, znamenie jest, že bolí; když die: A anna![83]odděleno i tečkou, znamenie jest, ež pyče; když die: Hy já, hy já!, znamenie jest veselé někakého. Takéž to slovo alleluja jest, ež nemóž býti v jinú řeč vyloženo, jediné ež tak vnitřní útěchu a radost v boží chvále znamenává, jiež nemóž řeč vypraviti. A znamenitě v Písmě pětkrát pomním, že j’ to slovo psáno: čtyřkrát v Apokalypsí a jednú v knihách Dobešových. A tu móžem vzieti sběradlo, ež z patery věci móž nám spravedlivě mysl sě vzbuditi v radosti vnitřní nevýmluvné v boží chvále.
Najprv jest v Apokalypsí tu položeno alleluja, ješto j’ psáno: vzdvihl jeden anděl silný kámen jako žrnov veliký a pustil jej v moře řka: Tuto brzkostí Babylon, to veliké město, svrženo bude a nebude potom
