mluvila, toho nám nepraví čtenie, ale ež Simeon, drže děťátko na svú rukú, řekl: Již, Hospodine, pustíš v pokoji sluhu svého; neb jsta viděle oči moji spasitele. Ty řeči mnohé, ješto mluvili o tom děťátku, slyšiec Jozef a matka svatá, divili sě.
To tak přeběhvše, muši sě k onomu slovu ze čtenie navrátiti, ješto die: Tento položen jest v padenie a u vstánie mnohým. A též die potom i sám Kristus: Přišel sem, aby ti, ješto nevidie, viděli a ti, ješto vidie, oslnuli. Neb hrdý lid židovský, ješto za to jměli, by viděli, ostali v slepotě, né i dále zlostí protiv spasiteli oslnuli, když káral je z srdce neupřiemého v boží službě. A těm ne svú vinú, ale vinú jich položen jest spasitel v padenie, ež jsú viery pravé nepřijeli, a ještě sě odřekli jeho a na smrt jej dali. Ale pokorní mnozí z židóv i z pohanóv, ješto svým smyslóm v hrdé mysli neúfali, přijeli v pravé vieře Syna božieho, jímž dal moc, aby také mohli býti ne přirozením jako on, ale účastností s ním syny božími. A těm jest u vstánie to milé děťátko Jezus Kristus uloženo. Protož ktož má vstáti, ktož má rozumem plným osviecen býti, najprv má pravú věrú přijieti Krista. Tak die Písmo: Neuvěříte li, nesrozumiete. A die opět: Bez viery nelze sě jest líbiti Bohu. I chciť tuto o vieře něco pomluviti.
Najprvé to znamenajte, aby nezdálo sě nepodobné věřiti mnohému, jemuž nemóžem rozuměti. Neb když jest nás všech otec vpadl prohřěšením z rajské rozkoši v mnohé hubenstvo tohoto světa, až i v tu slepotu, v níž jsme, ež nemóžem rozumem již potuchlým a jako slepým poznánie jmieti toho, v němž by byla blažnost naše, a když ráčil sě nad námi Hospodin ještě z své dobroty smilovati: také chtěl podlé své spravedlnosti tak zjednati k spasení nám cěstu, abychom, chcem li sě k němu navrátiti, odtud počeli vstanúc jíti, jamž jsme vpadli. A když jsme mezi jiným naším hubenstvem
