mdlejší věcí, ne inhed s nebeskú obierají, velí, aby v tom pohodlni byli jeho choti ušlechtilé, točíš takové milovné duši, a nerúšeli jí pokoje jejie řka: Zapřísahám vás, abyste nevzbúzeli mé milé, donidžť chce sama. O tom slovu mluvě Origenes die: Tvé zaklínanie slyšal sem, Hospodine, ješto j’ pro stav tvé chotě stav najlepší a čin najvýbornější, v němž sě tebe tak přidrží, ež nenie mezi tiem, co by ji lúčilo od tebe, ale vzpoležéc na tobě, oplývá v libé rozkoši. Pak svatý Řehoř zevným příkladným podobenstvím ukazuje života tohoto ušlechtilost řka: Tak sě drží kostel jednotú věrných sich i oněch, jako tělo naše shromážděním v jedno údóv rozličných. Jedny údy máme, ješto k světlu příslušejí, a druhé, ješto sě jen země držie. Oči jsta k světlu zpořiezenie a pílně jí střežem, aby jich prach neoslepil. A tehdy noha dobře drží svój úřad, když sě prachu neobíjie. Avšak ti údové jeden druhému pomáhaje, jsú jedno tělo; noha běží oku a oko vidí noze. A jakož oko jest ušlechtilejšé a čistšé než noha, takež ten spatrný, duchovný život ušlechtilejší jest než ten, ješto pracije, zámutky jmaje při mnohých věcech. Třetie vyšší jest ten spatrný život pracovitého pro užitek větší; neb práce bez rozumu nemóž býti užitečna. A z toho móž užitek býti těch, ktož nesú práci: když vědie, co mají činiti, vědie, k čemu táhnúti úmysl v tom, což činie. A toho by nevěděli, kdyby rozumem toho nespatřili, aneb po těch úmyslu, ješto to spatřili, nepostúpili a tak z toho spatřovánie rozumem pochodí múdrost, o níž die Písmo: Lépe j’ jie dobyti než zlata a střiebra. Užitek jejie jest nade vše bohatstvie i vše, co j’ žádostné, nemóž jí vrovnáno býti. Nechť však něteré užitky vzpomenu, ješto jdú z toho života spatrného. Die najprv Hugo: Aj, když budúc v tom vnitřních věcí spatřování, vrátíme sě, co móžem jiného s sebú přinésti, jen světlo z kraje světla? Uzřiec moc boží,