ješto j’ jich tělesným pohnula zrakem, světlejší poprslek pravdy dal jich srdcóm naučenie, ež než jsú počeli té cěsty práci, srozuměli jsú, ež ten jim jest znamením ukázán té hvězdy, naňž zvláště slušie čest králová. A tu jsú v něm, davše zlato jemu, ukázali. A v kadidle ukázali jej hodna té cti, ješto slušie samému Bohu, a v myrrze ukázali smrtelnost jeho. A na tom, jelikož k viery slušalo osvěčení, mohli jsú dosti jmieti, věřiec tak a rozumějíc, ež by mohli byli nehledati toho, by tělesným okem to viděli, ješto jsú byli zrakem své mysli opatřili. Ale jich snažnost, ješto j’ je táhla, aby i dietě opatřili, i za našich časóv lidem i po nás budúcím vzdy sě hodí; neb jakož se j’ hodilo nám, ež po zmrtvých vstání Syna božieho ruka svatého Tómy apoštola opatřila znamenie ran jeho, takež sě nám hodí, ež dětinstvie jeho spatřilo j’ oko mudrcóv těchto. A tak viděli dietě a poklonu jemu učinili. Dietě z rodu Judova z plemene Davidova podlé těla, ješto j’ sě z ženy narodilo, ano pod zákonem, jehož byl, ne aby zrušil, přišel, ale aby naplnil. Viděli dietě vzróstu malé, ano potřebno toho, aby od jiných pohodu jmělo, ano nemá k mluvení moci, ani v čem od obecnosti dětinstvie člověčieho nenalezli rozeznánie. A poklonú sě modlili jemu. Všeho j’ to potřebie bylo. Neb jakož věrná svědečstvie byla, ješto jsú v něm velebnost nezřejmého božstvie ukazovala, takež jmělo býti ukázáno, že j’ slovo božie věrně a právě přijalo masné tělo, a ta věčná byť syna božieho že j’ přijala pravé člověčstvie, aby ani když veliké divy potom činil, aneb když potupné věci trpěl až i do smrti umučenie, pevnosti viery ta rozličnost nezbořila; neb nikakž by lidé nemohli přijíti k spravedlnosti, jen věřiec Pána Jezukrista pravým Bohem i člověkem.
Té viery pravdě, ješto j’ kázána od počátka, zlost kacieřóv Manicheóv protiví sě, ješto jsú učenie převráceného, pravých špílí básni sobě zpořiedili a až k tomu jsú přišli oslepení, ež jsú řekli, by pravého těla nejměl Kristus. Zdálo sě jim nepodobné,
