ďábelský, aneb baby zobláčejíc sě na ruby v blány. A jakož za času antikristova pohnú sě, by to řéci lze bylo, i výborní – ale ktož sě pohnú, ti v pravdě výborní nejsú –: takež tuto mnozí, ješto sě stateční zdáchu a duchovní, pohnú sě o masopustě, pášíc zabylstvo masopustnie, až i vztancijí velmě k tanci nepodobní. Avšak blaženi, ktož za však čas súd pravý činí a spravedlnost, tak dobře o masopustě, jako jindy. Blažený muž, ktož úfá ve jmeno božie a nezří k nestatečnosti ani k zabylstvu křivému.
Tak jest zjevné dobré blažnost, ež nenie třeba chváliti jie. Neb cožkoli lidé činie, po čem li stojie, vše proto činie, ež v tom zdá sě jim někaká blažnost. A tak ač jest jedna věc a velmě dobrá pravá blažnost, však blúdiec lidé hledají jie v rozličných věcech a cěstami rozličnými. Onen mní, by blaze bylo jemu, kdyby byl pánem; onen, kdyby byl tamto, a onen tamto; onomu sě zdá, ež by jemu blaze bylo, by ženy nejměl, a onomu, by sě oženil. A onen své blaze mní v hrdosti sě ukázati, onen v obžerství sobě povoliti a onen v smilstvie aneb v zabylstvie masopustniem; a v čemž kto mohl by vesel býti, v tom mní své blaze. Ale z nejednoho veselé, z nejednoho utěšenie příde tesknost, lopot a hoře; protož ne každá útěcha, ne každé veselé jest blažnost. Ale blažnost jest veselé v pravdě a útěcha; ktož by pro pravdu byl vesel, ten by byl blázen. Ale tak jest ve všem svět tento nestatečný a vše j’ utěšenie světské marnost, nemóž ten býti i jeden blažen, ktož svú naději zří k světskéj marnosti a k zabylstvu křivému jeho. A jakož těchto dní masopustních veselé sě mnozí, a něteří jen ukazují, jako by sě veselili, ano v srdci někaká nechut – ale nechažť by bylo i veselé, skoroť mine smútie sě sedúc, až bude u postě, ješto bujiechu,
