[200r]číslo strany rukopisuže Štilfridovi ostojíš, vždycky mým přítelem býti musíš.“ Tristram běže v zahradu, chtě s Štilfridem míti svádu, na Štilfrida voláše, řka: „Musíť tebe zaplakati tvá máti, chciť skoku tvého ukrátiti. Nebude se třeba s námi chlubiti.“ Štilfrid vece: „Buoh vie, co mi se má státi. Svatý Václave, rač mi pomáhati!“ I vece: „Podajte mi praporce blankytného, ta barva vyznamenává chytrost muže každého.“ A tak chtivě proti Tristramovi hnáše, sraziv jej z koně, mečem jej protýkáše. A vesele na kóň vskočil, k svému králi přijede. Král vece: „Buď pozdraven, Štilfride, rytieři milý muoj, račiž tebe pán buoh požehnati a budiž živ, aby to vždy dokonal dobře, což jsi koli počal. Dokavadž sem, chci tvú čest ploditi.“

Opět Englický voláše: „Pitopase z Meziuhradie, však se mnozí pro tvú čest vadie, chciť město [v]text doplněný editorem Englí dáti, budeš li moci Štilfridovi ostati.“ Tuť Pitopas v šraňcéch křičéše, řka: „Štilfride, Štilfride, skryl li jsi se mně čili se bojíš? Nezbudeš nic svú chytrostí, budeš na mně míti čerta dosti.“ Štilfrid vece: „Pitopase, mnoho mě haníš, tiem mne neuhrozíš.“ Tuť na svuoj kuoň skoči křepce a velmi hněvivě se třeséše i vece: „Podajte mi praporce brunátného[v]brunátného] brunadneho, tať barva znamenává hněvivost muže udatného.“ A v té hněvivosti do šraňkóv pudíše a Pitopas proti němu prudce běžíše, řka: „Štilfride, braň se, jižť jest čas, budeš se mnú míti zlý kvas.“ K němu se Štilfrid přiboči, da jemu ránu, že za kuoň na tři kopí skoči. Dobyv meče, silně jej[w]jej] gey gey práše, že nohy i ruce jemu obrubáše. Potom mečem jej protasi a na svůj kuoň prudce se vtasi.

Englický omdléváše, avšak ještě ze mdloby voláše: „Adriane, pane afričský, tys k mé službě hotov vždycky, neroď se oddalovati, a s Štilfridem v šraňky hnáti!“ Uzřel to Štilfrid, vece: „Podajte mi praporce fiolného, ta barva znamenává udatnost muže každého.“ A vtom v šraňky běžíše a velikú prudkostí Adriana promrštíše.

Opět Englický povědě: „Bryndo, markrabie z Tas, proti němu oboř a Štilfrida z