přivo[198v]číslo strany rukopisulav Štilfrida, i vece jemu: „Nuže, Štilfride, radiž nám, což najlepšého jest, nebo sám již dobře vidíš, žeť má lidu král englický třikrát viece než my.“ K tomu Štilfrid vece: „Poněvadž nechceš se s nimi bíti, opětť[e]opětť] opiedt chci jim radu dáti. Kaž před se písaři svému a kaž list psáti v tato slova: Ty, králi[f]králi] krale englický Filozofe, hubíš mé lidi bezprávně. Věziž, žeť se tvému bezpráví miením brániti bohdá. Protož, jsi li dobrý, povoliž mi rovného a já tobě. Vybera z svého vojska dva tisíce koní[g]koní] konye, což najlepších máš, osedlaných, zavěžiž každému na sedlo tisíc hřiven zlata, a já chci[3]zde omylem zapsáno „tolikéž“ z svého vybrati s tolikéž zlata. A když to učiníš, vybeř opět rytířuov dvanácte nebo kniežat, což najstatečnějších máš, a jáť chci jednoho z svého vojska vybrati a tomu se káži s těmi dvanáctmi bíti, po jednom vybíraje. A jestli tvých dvanáct mého jednoho přetepú, tehdy ty koně a ten základ pobeř a já se tobě chci se vším královstvím poddati v službu. A pakliť pán buoh a svatý Václav mému pomůž, aby mi se v též právo poddal.“ Thedy král uslyšav to, i poče se rozpakovati, řka: „Milý Štilfride, u velikú bych se věc poddal, nebť to nenie snadná věc, aby jeden dvanáct pobil, aniž já ho v svém vojště mieti mohu.“ I vece Štilfrid: „ Jáť sem ten, králi, jenž těch dvanácte chci podstúpiti, vezma svatého Václava na pomoc. A protož, milý králi, vezma srdce muské, naději plnú měj v pána buoha, žeť ráčí pomoci proti tomu velikému bezpráví.“ A když jeho král v tom poslechne, posla ten list englickému králi. Uslyšav to král englický, jal se tomu diviti a smieti a kunšty mieti, i pošle po svú radu a ukáže jí list. Thedy jeho rada poče jemu mluviti: „Králi Filozofe veliký, neslušalo by tobě živu býti, kdyby to poddánie rovné chtěl zavrci. Neb kdyby jel až na zá[199r]číslo strany rukopisupad