Vece král englický: „Žibřide Ruožený, má najvětší útěcho, již jest má věc zle pohřiechu, jestliže již nebude tvé spomoci, již stanú mé králové moci. Protož jsem tě naposledy zuostavil, aby mne mé žalosti zbavil, neb nad tě u svého dvora silnějšího nemám. Obdržíš li proti Štilfridovi, puol tobě královstvie dám a k tomu svú dceru drahú chciť ji dáti na mú vieru.“ Žibřid vece: „Chci se na to snažiti, bychť od Štilfrida měl zabit býti.“ Žibřid knieže témařské bieše, velmi se přípravně mějíše. Štít jeho a helm od zlata se stkvíše a v červeném poli na štítu osmnácte ruoží zlatých mějíše. A ty ruože miniechu, když se zasmál, okolo něho pršiechu. V těch zemích kraššieho nebíše, a k tomu životem udatný hrdina bieše. Drahé oděnie na sobě mějíše, to všecko perlami a drahým kamením proděláváno bieše. A když na svůj hynšt sedáše, jemužto Skropil řiekáše, bujně se pod ním točíše, a on v své ruce zlatú korúhev držíše, pod nížto vesele do šraňkuov pudíše. Tu hněvivě na Štilfrida křičíše a řka: „Štilfride, kam si se poděl, zdaližs se skryl? Vyjeď ke mně spieše! Zdalis mne ostatnieho nevěděl? Netřebať se jedenácti chlubiti, neb já takých čtyř a dvadcáti chtěl bych ubiti. Protož tobě bude hyběti, jestliže se mnú se budeš bíti.“ A tak jej mnoho haníše, až se tomu Štilfrid smějieše. Vece: „Na mú vieru, proč bych se s tebú nesměl bíti, leč pro drahé oděnie že se na tobě svietí? Protož, Žibřide, jestliže mi tebe pán buoh pomůž dojíti, věruť s tebe musí ruože pršeti! A nechť pomuož dcera krále englického, jáť beru na pomoc svého buoha a svatého Václava.“ A když na svuoj kuoň vskoči, tuť se pod ním bujně zboči a točíše. Postav chvíli malú, vzdav bohu čest a chválu, [a vece: „Dajte mi praporce aksamitného, ta barva znamená čest a chválu]text doplněný editorem[5]doplněno podle rkp. Regionálního muzea Náchod, sign. L/284, fol. 197r jazyka mého českého.“ Ochotně a statečně v šraňky proti Žibřidovi hnáše, k tomu mnoho tisícuov lidu přihlédáše. Tuť se prudce v hromadu srazista, až obě dřevě o se zlámasta. Králi a kniežata diviechu se tomu, ano dřevě to třiešti jako od hromu. I vece Žibřid na tom poli: „Štilfride, kterakť se líbí? Poně nenie po tvé vuoli. Musíš lépe Ruoženého poznati, nic to není,