král na jiného volati: „Ipolite, rakúský vývodo, ty veliká svobodo, pokus své síly! Dokudž sem já živ, budeš v přiezni.“ Lipolt na kóň vseda, v šraňky běže, na Štilfrida skřikl a řka: „Štilfride, toť povídám, že já tvé síly dnes ohledám!“ Štilfrid vece: „Podajte mi praporce zeleného, nebť ta barva jest naděje každého dobrého.“ Též kříž zlatý a znamení bieše na něm překrásné. S dobrú nadějí se v šraňky bráše a pod ním kuoň jeho plavý bujně plesáše. Tu Lipolta daleko za kuoň svrže, skočmo skočiv z koně, i meč vytrže, i jal se jeho postříhati a rány veliké jemu dávati. Lipolt, nemoha obrany míti, poče jemu na milost jíti. Štilfrid od něho preč jel a tak vesele z šraňkův vyjel.

Englický opět voláše: „Kde si, Rudolte, viero naše? Rozpomeň se na své udatenstvie, ať Štilfrid tvú sílu zvie!“ Rudolt spěšně tam přijede, Štilfrid se za se ohlédna, vece: „Podajte mi praporce červeného, neb ta barva zapaluje srdce udatného.“ A když dřeva s praporcem dosíže, hněvivě proti Rudoltovi poběže, tu jej dřevem musky protasi.

Zarmúti se tiem englický král, řka: „Kde si, Typartite, vývodo řecký? Neroď se rozpakovati! Ostojíš li proti Štilfridovi, chciť přívoz na moři dáti.“ Typartit, jeda na lúku voláše: „Kde si, Štilfride?“, tak jemu pravíše. „Nespomůžeť ani kříž, ani znamenie, budúť o nás praviti noviny.“ Štilfrid to uslyše, poděkova svatému Václavovi, vece: „Podajte mi praporce žlutého, tať barva jest stálost každého šlechetného.“ Typartitus hněvivě křičíše a na svém koni se bujně točíše. Štilfrid nemeška pohnúti, tu jeho skokuov brzo ukráti. Svrže jej za kuoň daleko, až ščít i s helmem letěl na kuoň vysoko. A prvé než země doletě, až z něho duše vyletě.

Englický poče smutně volati: „Teobalde, učiň s Štilfridem statečně hnánie, ať poděkují panny i panie!“ Teobaldus markrabie vesele na tu lúku běžíše, řka: „Ohlédni se, Štilfride, za se a neutiekajíc stuoj, neb to jináče býti nemóže.“ I vece Štilfrid: „Podajte mi praporce modrého, tať barva znamenává ustavičnost muže šlechetného.“ Dosáh kopie, rychle tam běžíše, Teobaldus prvé se tam točíše. Štilfrid, pozdviha dřevo, proti němu poteče, Teobaldus, boje se, před ním uteče. Štilfrid po něm poběže. „Stůj, neběhaj, dobrý druže!“ Teobaldus předse běžíše. Štilfrid za ním k vojsku chvátáše a hlavu jemu spudíše.

Vida to král englický, poče opět volati, řka: „Tristrame z Opočan, chciť sto koní dáti, nalož všecku sílu svú! Jestli