[27r]číslo strany rukopisuTu tedy havíři, pozdvihnouc očí svých k nebi, počali se všichni jednim hlasem takto modliti: „Bože Otče, který víš a znáš jednoho každého křivdu, rač ty rosu nebeskou seslati, ať naši nevinnou krev ze země zmeje“. To slyšíc Kalouch, a maje již meč obnažený, mrštil ním pod hrušku. Vykřikl: „Nebudu spravovati!“ A tak kat Sochor, nemoha odpírati, k popravě vystoupil. První z nich, totiž Šimon starší, klekl pod jednou toho dubu rozložitou větví a byl hned jednou ránou tak dobře sklizen, že hlava jeho daleko od těla odskočila, krev pak do vejši tak proudně lítala, že celá ta větev, naskrze co od lijavého deště skropena, dolů krůpěje vracela. Po něm bratr jeho, Průša mladší, však ale již od větve něco dále. Třetí pak, Černý, když, již klekna, ránu dostati měl, strhl se křik, neboť se ukázali dva jízdní, co v běhu prudkém od Polabce. Oni, šátkami bílými točíce, „Zastavte! Zastavte!“ silným hlasem volali. Ti přijedouc ihned jménem krále[dg]krále] Kralem popravu zastaviti, z čehož hejtman, nemálo se poděsiv, velice byl zastrašen. „Poďtež tedy zpět, máte místo milost,“ pravil hejtman, chtě se pryč ubírati. „Nu tak, hejtmane,“ pravili oni, „dokonej, čeho si začal, neb my sme přísáhali všichni za jednoho a jeden za všechny, protož také tu milost nepřijímáme.“ Hejtman tedy, nevěda sobě rady, kázal ostatní postínati.
Příčina tohoto královského vyslání byla následující: hejtman křivoklatský, když one tři katem vyvédsti a stínati poručil, nebyl sám přítomen, toliko kat jediný, neboť se to mělo u veliké tajnosti
