Histo[26v]číslo strany rukopisurickém kalendáři na ten samý den, že co žádali správy křesťanské před smrtí užíti, nechtěl jim toho hejtman dopustiti. Patrný jest to ale omyl, neb času toho byli dva velmi znamenití a slavní duchovní mužové, a sice Matěj[db]Matěj] Maleg z Bydžova, farář poděbradský, a Václav Hradecký, farář libický, zvláštní miláčkové knížat minsterberských, tak jakž je sami zde v staré knize pamětní od roku 1494 v obnově[dc]obnově] obovně záduší libické jmenují: „Věřící milí naši“. Ti tedy jistě by nebyli k tomu svolili, by hejtman do jich duchovního práva mohl tak dalece sáhnouti, i sama ta jejich při stínání modlitba že od horlivých duchovních otcův pochází, toho dokazuje, pakli by se to předce tak, a ne jináče bylo státi mělo. Tedy dost možné, že i to mohlo býti původem onych pro něho nešťastných následkův, kterýchž se dáleji dozvíme.
V hodinu 9. byli tedy ti ubozí, jsouc jedni holomci pevně k druhým svázáni provazami, ze zámku vyvedeni. Hejtman, sedě na koni, též paholek jeho, pan Žďárský pak s jeho žoldnéři toliko pěšky je za most vyprovázeli. Na té cestě nebylo nic jiného slyšeti, než toliko „Ty, zrádný a nešlechetný hejtmane!“, též hlasité žehrání zde veškerého zástupu schromážděného městského lidu.
Za městem bylo místečko mezi obcí polabeckou a klukovskou, které samotné městu patřilo a za veřejná stínadla se potřebovalo. Stál tu dub vysoký a rozložitý, jehožto větve blíže země se klonily[dd]klonily] klowilj, též i hruškový jemu velikostí skůro podobný strom. Kdyžpak tu již pohotově stáli, myslecí, že snad jich hejtman jen toliko hrůzou smrti zastrašiti míní, zahřměl rozkaz na kata[de]kata] Katu Kaloucha[df]Kaloucha] Kalauchao: „Spravuj!“
