[23r]číslo strany rukopisukrál Jeho Milost brzce Horu[cg]Horu] Hora navštíví, poněvadž různice mezi městy a rytířemi o vaření piva vzniklé zde vyrovnati zaslíbil. Vy tedy přede všemi jinšími máte výslech u něho obdržeti.“ Spokojili se tedy na ten čas, však ale ještě daleko hůře nežli prvé se s nimi nakládalo, neboť páni nepřestávali na ně u krále sočiti, zvláště pak zuřivost a ukrutnost tu, kterou předkové jejich hned v roku 1412 nad městem Malínem provedli, když skrze ubití dítek od hlídače hrachu všecky obyvatele vesměz, mu jakž pravili, kočky nešanujíc, naskrze vymordovali, posléz město, vypálíc, v zříceninách pusté zanechali. Jaký tedy div, že král dobrý nad tou zprávú velice na ten lid zanevřel a je jakožto neskrocené zbůjníky považoval.
To však ale nedlouho trvalo, neb havíři, nemoha po dobrém ničehož tudy zříditi[ch]zříditi] zyditj, v súkromosti[ci]súkromosti] sSukromostj vyslali ku králi do Budína posly své, kteřížto, nejsouc ani ku králi připuštěni, tu smutnou novinu přinesli: na příjezd královský a zasloužený trest očekávati. A to byla první k pozdvižení pohnutka, neb od té chvíle drželi shlůzky soukromé a patříce znáti bylo, že k něčemu strašlivému strojiti se míní.
Posléz v roku 1495 přijel král skutečně do Hory Kutné, kamž byl některé rytířův z měst[cj]měst] Meht povolal, a založil se bytem na Dvoře vlaském. „Nyní buď život, neb smrt,“ pravili havíři, „jestliže my hned první před pány slyšáni nebudeme.“ Což se jim však zcela odepřelo, a že oni jako již nejposlednější se považují, oznámilo. „Po hříchu,“ pravil Opat, „zle jest. Osočení sme od pánův u krále. My, jenž jak krále, tak celou práci naší bohatíme! A proč věří jim král více nežli nám, on sám[ck]sám] sau přitom ne[23v]číslo strany rukopisunahraditelnou
