[22v]číslo strany rukopisuA tak praví pan Dačický z Heslova, který při tom osobně byl a pro paměť vše zapsal, že nebylo jináče, nežli jako by zkáza a záhuba města i lidu na tom okamžení byla záležela, neboť proti nim se branně postaviti žádného nebylo ani pomyšlení.
Tedy Opat, starší jejich vůdce, poručil, by se pokojně domů odebrali. Pojav toliko okolo 300 z nich, uvedl některé do domu pana Peteržilky, kdež, s nimi rokování drže, ujistil, že ku králi do Uher poselství se vyšle a oni u něho výslech obdržeti musí. V tom pak vkročil mezi ně pan radní Kroupa a že se k mírnému rovnání na Vlaský dvůr dostaviti mají, od pánů[ce]pánů] Pana představených pozvání vyřizoval. „Pojďmež,“ pravil Opat, „a zvíme, co se bude mluviti.“ Šli tedy společně a pan Kroupa jakožto od pánův zvolený řečník teprv mysliti počal, co a jak k nim mluviti má. Když pak již celé[cf]celé] celo to množství se postavilo a stišilo, vyšli páni na vysokou pavlaž, pan Kroupa ale mezi ně. A smrtedlnou ouzkostí se třepa, u jednoho kameného sloupu se postavil. Začátek jeho řeči měl býti tento: „Co počínáte, co před sebe berete, však vám páni nic dobrého nepřejí!“ „Ba! Pohromu! Dobře pravíš,“ vzkřikli všichni jednohlasně a tleskajíc rukami se na místě rozešli. Kroupa pak tu u sloupu stál, co ohromený. Páni skřípěli naň zubami a jeden z nich pravil: „Ten pan Kroupa mluvil zhloupa, stoje u kamenného sloupu,“ kterážto průpověď i jeho potomkům k hanbě se drahný čas pamatovala.
První pohnutka k pozvižení havířův.
„Ukroťte se!“ pravili dne jednoho páni k onim čelním havířům, dajíc jich k sobě na Dvůr vlaský povolati, „neboť
