[21r]číslo strany rukopisujej, šíp natáhl, naň měřiv, vzkřikl: „To tobě, králi[bv]králi] Kali!“ Čehož on tak velice se ulekl, ihned ještě té noci na Hrad pražský se přestěhoval. Na to v nastávajícím roku 1485, svolav některé z vladyk, nařízení vydal, by v času od 31 let pod trestem vyhnání ze země jeden druhého nehaněl, netupil a nekaceřoval, to však by přísně držáno a zachováno bylo. Povolav knížat minsterbergských na Hory Kutné, kdež právě ten čas trpké žaloby a nesnáze mezi kovkopy neb havíři proti jich představeným byly, povstalo jim právo hraničné a spolu též i právo meče nejen na jejich panství poděbradském, nobrž i nad kovkopy kutenskými udělil, potvrdil a trest, nechť byl od strany náboženství neb také politické, od nich vznešený, i [v]text doplněný editorem vše nepřítomnosti, za pravý vyhlásil. Zvláštní pak poručení vydal pak na jistou píseň, kteráž byla příčina té bouře a nesnáze mezi oběmi stranami, by ten, jenž by se ji spytovati opovážil, ihned na hrdle trestán byl. Tato píseň složena byla v Praze od řezníka Žiž, Martina od Zlatého kola a pekaře Šejnohy. Začátek její byl tento: „Věrní křesťané, silně doufejte o Kristově večeři“. Král věděl o tom jistotně, však v té tak veliké zbouřenosti nedůvěřoval sobě na ně v Praze hrdelně sáhnouti, nobrž čekal času pohodlného, aby je do práva hraničného zaplésti a tak sebe samého z téhož nebezpečného předsevzetí vyvětiti mohl. Právo hraničné pozůstávalo v tom, že ačkoliv každý pán své poddané mohl na smrt odsouditi, však při výstupku vyšším, zvlášť