služebníkův měl. Ti jízdní vešli tedy dohromady svobodně a, posadíce se ke stolu, s Žandou přátelsky rokovali. Však ale najednou ztrhl se hřmot, neb od strany západní, kdež druhá brána, totiž k Poděbradům, stála, po jednem do 1000 mužův jse vřítilo. Žanda chtěje zvěděti, co by to znamenalo, byl ihned polapen a vázán, který však roztrhna houžev do věže utekl, tam ale slámou a dřívím podložen, upálen byl. Vojsko to knížecí pustilo se u veliké prudkosti na Voskovrch, kdež obskočivše Žandovu zběř, je tu všecky až do jednoho pobili a do vykopaných v zemi šachet vházeli a zahrabali. O tom se dále na patřícím místě zmínka ještě učiní.
Ten tak popálený hrad přišel na hraběte mělnického jménem Slavníka, který byl pán křesťanský, jakož i Střezislava, manželka jeho. A poněvadž městu v ničem uškozeno nebylo, tedy nechal jen toliko hrad zase v dobrý stav uvédsti, v místě dům ten, který pro sebe nejprve Libuše tam vystavěla a nyní Vozkův sloul, kázal rozšířiti a slavně ustavěti. Vedle něhož také kvůli manželce své založil kostel pod jménem Panny Marie, jakož i faru neb příbytek pro duchovního. V tom praveném domě porodila Střezislava syna, který v témž kostele byl pokřtěn, jemuž bylo dáno jméno Vojtěch, to jest „bojovné utěšení“, kterýž potom do Vlach na učení odeslán a později v Čehách za biskupa ustanoven byl. Otec Slavník jsa pán velmi bohatý a možný, měl [z]text doplněný editorem toho, že syn jeho Vojtěch na stolici biskupskou povýšen jest, velikou radost. A chtěje památku toho nějakou potomkům svým zanechati, rozkázal nedaleko téhož kostela blíže vysoké ohrady
