hlohovú korunú já pán.

Bok, ruce i noze obě

dal[g]dal] dals sem já prokláti sobě

za tě, lide zlořečený

[310] a na věky proklený!“

Opět Kristus tato slova

povie hřiešným opět znova:

„Ač má stojéc stojí matka

za vás, hřiešná nebožátka,

[315] však ji musím oslyšeti.

Protož, matko, rač mlčeti!

Neb nah, lačen, žízniv byl sem

a od nich oděvu neměl sem

ani jiedla ani pitie

[320] ani do domu přijetí,

pro něž byšte radost měli

a odplatu věčnú vzeli.

A protož pro ty zlosti

neukážiť vám své radosti.“

[325] Opět duše silně řeknú:

„Ó Jezu Kriste!“ velmi křeknú.

„Ó nad králi mocný pane,

i kterak se s námi stane?

Neb nás viníš, kako s divně

[330] a odsuzuješ bezprávně.

A my tebe neviděli,

bychom tobě skutky vzděli

ty všeckny milosrdné,

pro něž bychme té radostné

[335] došli nebeské radosti

a znikli této propasti.

Tehdy Kristus, súdce jasný,

vidá súd svój velmi přiesný

řka: „Co ste mému najmenšiemu

[340] učinili neb chudšiemu,

to ste mně samému

bohu učinili pravému.

Protož, duše zlořečené,

přijmětež peklo připravené!

[345] V něm budete vždy plakati

a po všecky věky lkáti!“

„Ach, běda mně, hřiešné duši,

již do pekla jíti muší,

v něm na věky se mučiti

[350] mám, nelzeť mi ho ujíti!

Ach, jaké mé sú radosti!

Však nezbudu té žalosti.

Máti, otec co sú zděli,

že sú mne na svět zplodili?

[355] Zlí, mrzcí, zlořečení,

mémuť sú příčina mučení[h]mučení] muczenie!

Zlořečené sestry, bratřie,

jenž na moji[i]na moji] namogie muku patřie!

Mé zlořečené přátelstvo

[360] i vše moje tovarystvo,

kteréž stojí v této láji!

Všem vespolek laji,

neb viec muky nám přibude,

čiemž nás viece v pekle bude.

[365] Ach, nestojte mně i tobě,

již nás peklo tiehne k sobě!“

Velmi potom čert se třesa,

na svých pleciech duši nesa,

dobře tuše velmi sobě,

[370] začne také tenor sobě:

„Haha, zlostná, haha, duše,

dobréť jsú ty písně vaše!

Vezmětež hodné odplácenie[j]odplácenie] odplaczeně

za mrzké vaše činěnie.

[375] Děkujiť, Kriste, z toho súdu.

Již já vesel vždycky budu.

Síry, smoly dámť jim dosti,

pomějiť s nimi své radosti.

A z tohoť ději dieky,

[380] neujdeť mi žádná na věky.

Ihned v peklo s nimi vpadne,

kdež pomoci nenie žádné.

Když se skonají tyto věci,

die buoh svatým na pravici:

[385] „Vyvolení vy ste moji!