[140] Aj, již já sobě zúfaji,

neb na mne se všech stran volají.

Najprvé bohu živému,

na kříž pro mě rozpatému;

potom čtyři živlové,

[145] voda, země, oheň i větrové

i jiné všecko stvořenie,

ptáci, ryby i kořenie.“

Opět duše zlořečená

a od boha zavržená

[150] velmi žalostivě bude křičeti

aniž jí bude lze mlčeti

pro bolesti nevýmluvné,

jenž trpí pro hřiechy dávné

po všech údech těla svého,

[155] jehož jest hněvati směla

svého krále nebeského,

mnoho činiec přemrzkého:

„Běda boku, srdci, nohám,

běda chřbetu i všem údóm!

[160] Neb ste živi vždy rozkošně

byli hrdi přieliš pyšně.

Běda vám po vše časy

pro ty neješitné kvasy!

Mněť se bolest rozmnožuje,

[165] avšak bolest ani muka

mně nečiní toho smutka,

ale strach súdu hrozného,

nenieť se lze skrýti jeho.“

O tom čert když súdu zvědě,

[170] i užas se velmi zbledě,

ihned se bra k mistru svému,

k Luciperu přelstivému,

tu novinu jemu pravě,

drbaje se po své hlavě

[175] řka: „Mistře, věz to, zlé se děje,

hrozná búře v světě věje!

Tam Michal v trúbu trúbí,

aby mrtví rychle z mrtvých stali

a před súdcí se hned brali.

[180] Protož já pravím tobě:

Rúče povizme o sobě!“

Tehdy čerté uslyšéc

puojdú k Luciperu pospěšiec,

od něho rady žádajíce,

[185] tato slova jemu mluvíce:

„Ó pane náš, Lucipeře,

jižť se Kristus k súdu béře,

budeť chtieti oblúpiti

naše peklo a zkaziti.

[190] I zděje liť on tobě ten skutek,

budem mieti hrozný smutek.

Slušieť se na to raditi,

což muož potom uškoditi.

Nám jest toto peklo dáno,

[195] v dávních právech zapsáno.

Pilně patřiž, by ho nezbyl,

však s nesnadně[d]nesnadně] neſmadnie jeho dobyl.“

Ihned jiný čert přikluše:

„Pravímť, mistře, toto bude:

[200] Uzříme li svého mistra boha,

přibude nám muka mnohá.

Nic nám ten súd neprospěje,

ale mnoho zlého vzděje.

Radiž každý, kto co muože,

[205] radať nám nic nespomóže!

Radiž, mistře Lucipeře,

neb se Kristus blízko béře!

Radiž nynie, kto co moha,

však nás neujde jedna noha.“

[210] K tomu Luciper velmi smutně

laje sobě přeukrutně,

všem svým čertuom tak odpovie:

„Učiňtež z toho, kto co vie!

Již já na to mnoho mysliv,

[215] jsem v bolesti velmi teskliv,

aniž já vím, co činiti,

té úzkosti ni co zdieti.

Však mně ta muka tak neškodí

jako ten súd, to každí vědí.

[220] I pozněť jest naše rada!

Přijdeť na nás hrozná váda!

Ach běda mně i vždy bude,

nebo Kristus již k súdu jde!“

Pak když Kristus přijde k súdu,

[225] v dvém rozdielu lidé budú,

totiž hřiešní, také dobří[e]dobří] dobrzie,

kto co páchal, každý uzří.

Dobří budú na pravici,

ale hřiešní na levici

[230] toho súdu spravedlivého,

všem hřiešným protivného.

Tepruv duše hřiešná křikne

a na svoje hřiechy jekne:

„Ach, nastojce mně hřiešnici!

[235] Zlořečené mně biednici!