Edice přináší text staročeské veršované skladby o posledním soudu, která je součástí kodexu Moravského zemského archivu v Brně nesoucího signaturu G 10, č. 412. Tento kodex, který mimo jiné obsahuje též mladší opis známého snáře Vavřince z Březové[1] K popisu svazku viz též Hořejší 2016., je jediným známým staročeským pramenem, v němž se text skladby o posledním soudu dochoval. Důkazem toho, že se jedná již o opis a nikoli originál, jsou chyby, jež v textu eviduji (např. chybějící verš na s. 330), deformovaný rým čert – chrt (335), který vychází snad z původního črt – chrt, nebo přesmyčka těla svého m. předpokládaného pův. svého těla na s. 329, která mění rým těla – směla na svého – směla.

Skladba není původním dílem staročeským, nýbrž adaptací starší latinské předlohy, která se dochovala v několika bohemikálních opisech, z nichž jeden je přímo součástí zde vydávaného textu.[2] Další známé exempláře jsou NK XI C 1 z roku 1478 a KNM XVI E 16 datovaný přibližně rokem 1468 (srov. Vilikovský 1946–1947: 8). Struktura předkládaného pramene totiž sestává z 24veršového (snad původního) českého úvodu, jenž je následovaný textem založeným na střídání latinských 1–7verší a jejich českojazyčných – zpravidla výrazně obohacených – paralel. Jedná se o vzácnou situaci „kdy máme ‚beletristický‘ text v originále i překladu jako na dlani“ (Sichálek 2014: 724). Za zmínku stojí také to, že samotný úvod, první latinské 5verší a následujících 12 českých veršů, jsou v kodexu zapsány dvakrát, a to pravděpodobně dvěma (soudobými) písaři. A třebaže se celý text nachází na jediné, sexternové složce (Sichálek 2014: 724), je otázkou, zda záznamy nechápat jako samostatné exempláře, z nichž jeden (zapsaný na s. 321–322) je pouhým fragmentem. Předkládaná edice přináší text úplného (či úplnějšího) záznamu opatřeného různočtením textu fragmentu (PísPoslSoudA), s nímž se navzdory částečně rozdílnému pravopisnému úzu obou písařů/opisovačů (např. zie vs. ze, zze za „že“) velmi shoduje, a to včetně několika grafických či fonologických specifik (shodně nenáležité bozie za „boží“; shodně ztraſti „strasti“, menť „méně“ ap.).

Ačkoli staročeskou verzi máme dochovanou jen v jednom, resp. ve dvou exemplářích, z doby střední se dochovalo znění, které se o středověký text prokazatelně opírá. Jedná se o píseň začínající veršem Když čas přijde dni súdnému dochovanou v nejméně šesti tiscích 16. a 17. století.[3] K jejich výčtu, hrubému popisu a vztahu k předloze viz Vilikovský 1946–1947: 7–8. Povahu vztahu této písně ke skladbě, již přináší tato edice, ukazují výrazně mladší marginální přípisky, kterými je středověký text opatřen. Na straně 323 se dochovala glosa „Můžť se také zpívati“ datovaná rokem 1575 a mladší přípisek „Zpíval bych, neumím; mlčet mi se nechce.“ Obě glosy dokládají, že pozdější doby znaly středověkou skladbu nebo její pasáže již (spíše) jako píseň.[4] Srov. Vilikovský 1946–1947: 8.

Edice

Z potřeby souladu s Vilikovským (Vilikovský 1946–1947) opatřuji staročeské dílo titulem vycházejícím ze znění 25. verše Když čas přijde dni súdnému.

Báseň je zapsána v jednom sloupci černým inkoustem, neobsahuje rubriku ani interpunkci. Nelze přitom vyloučit, že ji zapsal týž písař, který je autorem předcházející Povídky o Tobiášovi a Života Josefova a Aseneth. Nejprve byl s největší pravděpodobností zapsán latinský text – nachází se na předem vyznačených řádcích, jenž byl českým ekvivalentem následně doplněn. To je patrné také z místy zřetelné snahy vměstnat rozsáhlejší český text do omezeného prostoru, což se však ne vždy podařilo, a písař tak na několika místech přesahuje zrcadlo.

Jazyk pramene se nevyznačuje žádným výrazným specifikem z ohledem na dobu svého vzniku. Z konkurenčních hláskoslovných variant ó × uo převažuje uo; ó se objevuje pouze ve tvarech údóm, nespomóže, vóli, svój, zpósobené. Diftongizaci ý > ej stejně jako ú > ou rukopis nevykazuje. Nezachovávají se ani pobočné slabiky. Doklad přešťasná ukazuje provedenou změnu šč > šť. Dvakrát (avšak v rýmové pozici!) se objevují podoby přešťasná ‚přešťastná‘ a strasná ‚strastná‘. Pramen není jedinečný ani z hlediska lexikálního: z ostatních dostupných staročeských pramenů není znamé adj. proklený a verb. jeknúti (jěknúti k roku 1300); pozoruhodná je též forma menť „ménť“ ‚méně‘, racze „rače“ ‚raději‘, pozniet „pozněť“ ‚pozdně‘ či asibilovaná podoba naſtoycze „nastojce“.

Text pramene je částečně zaznamenán diakritickým, částečně spřežkovým pravopisem. Odchylky, zejména v zápisu sykavek, standardizuji bez poznámky (např. przieſſny „přiesný“ / vzaſs „užas“ / proſenie „prošenie“ / krzicžeti „křičeti“)

Ojedinělou asibilovanou podobu naſtoycze „nastojce“ jsem ponechal, stejně tak ojedinělou nenáležitou asimilaci znělosti ztraſti „strasti“.

Standardní písařské zkratky rozepisuji bez upozornění.

Rukopis hojně zachycuje jotaci, kterou – je-li náležitá – vzhledem k době jeho vzniku (2. polovině 15. století) odstraňuji bez upozornění (např. nelziet > nelzeť, vſlyſſě > uslyše); je-li nenáležitá, příslušné místo emenduji (např. w pitie > v pití).

Interpunkci doplňuji podle současného úzu na základě interpretace větných celků, hranic přímých řečí ap.

Literatura

Hořejší, M.: Staročeské rukopisy snáře Vavřince z Březové. In T. Borovský, R. Nokkala Miltová: Sny mezi obrazem a textem, Praha 2016, s. 53–71.

Sichálek, J.: Vícejazyčnost literárního života v českých zemích 14. a 15. století. In Česká literatura 6/2014, s. 711–744.

Vilikovský, J.: O pôvode eschatologickej piesne „Když čas příjde dni súdnému“ v Pribišovom kancionáli. In Litteraria historica Slovaca. Časopis Slovenskej akadémie ved a umení I–II (1946–1947), s. 7–24.