[75] Když pak mrtví vstanú z mrtvých,

stanú na súdě s těly jich,

tehdy duše zlá, zlobivá,

jsúci velmi žalostivá,

bude takto nařékati:

[80] „Auvech!“ bude vždy volati,

„Již den přišel velmi přiesný

a mně súdce hrozný, jasný.

Nenie již to den milostivý,

ale věrné spravedlnosti.

[85] Ó hory, na mně padněte

a před hrozným súdcí skrýte,

bych jeho neviděla.

Ráda bych se v pekle viděla.“

Jiná duše zupí silně

[90] a řkúc: „Běda hřiešné již mně!

Co mám sobě učiniti?

Musímť muky podstúpiti

pro jiedlo i pitie skvostné,

tance, freji i hry zlostné,

[95] pro veselé jiná také,

pro rozkoše všelikaké,

kterým sem se podrobila

a do kostela nechodila.

Ó, co sem já to dělala,

[100] žeť sem radost v těch vdy měla!

Ach, nestojte na mé činy!

Auvech na ty proviny!“

Duše jiná bude mluviti,

jmúc se sama za vrch rváti:

[105] „Ba co mi již zbožie prospievá,

i všecka moc, kam se děje?

Již stanu na božiem súdě,

jsúc zbavena cného skutku.

I běda mně zlořečené

[110] a na věky zatracené!

Nic duom, žena i nábytky,

nic forberky i dobytky,

nic tvrze i hradové,

nic předrazí pokladové,

[115] nic řečníci i přátelé

nynie neprospějí oni cele,

v den toho súdce hrozného

a převelmi strašlivého.

Neb u věčné muky jíti

[120] musím, bez konce tam vždy býti.

I přeběda mně, duše hřiešné!

Již podstúpím muky teskné!“

Opět duše přehrozlivé

zupí a derúci své líce

[125] počne sama žalovati

silným hlasem a volati:

„Ach, mé hřiechy všecky tajné

buoh učinil jest je zjevné!

Již všecky dobře vidím

[130] a za něť se velmi stydím.

Ó hory, ó ty moře,

toho mě zbavte hoře,

ať neuzřím súdce svého,

pána Krista nebeského!“

[135] Opět duše řváti nepřestane,

když před súdcím hrozným stane:

„Ó že sem narozená!

Ó hovada vždy přešťasná,

vám neškodí muka strasná!

[140] Aj, již já sobě zúfaji,

neb na mne se všech stran volají.

Najprvé bohu živému,

na kříž pro mě rozpatému;

potom čtyři živlové,

[145] voda, země, oheň i větrové

i jiné všecko stvořenie,

ptáci, ryby i kořenie.“

Opět duše zlořečená

a od boha zavržená

[150] velmi žalostivě bude křičeti

aniž jí bude lze mlčeti

pro bolesti nevýmluvné,

jenž trpí pro hřiechy dávné

po všech údech těla svého,

[155] jehož jest hněvati směla

svého krále nebeského,

mnoho činiec přemrzkého:

„Běda boku, srdci, nohám,

běda chřbetu i všem údóm!

[160] Neb ste živi vždy rozkošně

byli hrdi přieliš pyšně.

Běda vám po vše časy

pro ty neješitné kvasy!

Mněť se bolest rozmnožuje,

[165] avšak bolest ani muka