Opět anjel ztrúbí hrozně

řka: „Buoh rozkázal toto mocně,

byšte mrtví z mrtvých stali

a před súdce se brali,

[55] neb s nebe slavně sstupuje[c]sstupuje] wſtupuge

a k súdu se připravuje.

Nuže zhuoru spravedliví

vstaňte, mrtví i zlobiví!

Nelzeť se nám nikde skrýti,

[60] musíte při súdu býti.“

Opět anjel přehorlivě

zatrúbí v trúbu a strašlivě:

„Vstaňte všichni, buoh rozkázal,

s těly svými, tak přikázal.

[65] Nemni, by kto súdu utekl,

neb buoh mocný všechny jest zčetl.“

Tehda pro ta přikázanie

všechna vstanú pokolenie,

staří, mladí i bohatí,

[70] hřiešní a všelicí svatí,

a myslíce, kde ti stanú,

na kterú jim káže stranu

buoh, súdce spravedlivý,

velmi v den ten jsa hněvivý.

[75] Když pak mrtví vstanú z mrtvých,

stanú na súdě s těly jich,

tehdy duše zlá, zlobivá,

jsúci velmi žalostivá,

bude takto nařékati:

[80] „Auvech!“ bude vždy volati,

„Již den přišel velmi přiesný

a mně súdce hrozný, jasný.

Nenie již to den milostivý,

ale věrné spravedlnosti.

[85] Ó hory, na mně padněte

a před hrozným súdcí skrýte,

bych jeho neviděla.

Ráda bych se v pekle viděla.“

Jiná duše zupí silně

[90] a řkúc: „Běda hřiešné již mně!

Co mám sobě učiniti?

Musímť muky podstúpiti

pro jiedlo i pitie skvostné,

tance, freji i hry zlostné,

[95] pro veselé jiná také,

pro rozkoše všelikaké,

kterým sem se podrobila

a do kostela nechodila.

Ó, co sem já to dělala,

[100] žeť sem radost v těch vdy měla!

Ach, nestojte na mé činy!

Auvech na ty proviny!“

Duše jiná bude mluviti,

jmúc se sama za vrch rváti:

[105] „Ba co mi již zbožie prospievá,

i všecka moc, kam se děje?

Již stanu na božiem súdě,

jsúc zbavena cného skutku.

I běda mně zlořečené

[110] a na věky zatracené!

Nic duom, žena i nábytky,

nic forberky i dobytky,

nic tvrze i hradové,

nic předrazí pokladové,

[115] nic řečníci i přátelé

nynie neprospějí oni cele,

v den toho súdce hrozného

a převelmi strašlivého.

Neb u věčné muky jíti

[120] musím, bez konce tam vždy býti.

I přeběda mně, duše hřiešné!

Již podstúpím muky teskné!“

Opět duše přehrozlivé

zupí a derúci své líce

[125] počne sama žalovati

silným hlasem a volati:

„Ach, mé hřiechy všecky tajné

buoh učinil jest je zjevné!

Již všecky dobře vidím

[130] a za něť se velmi stydím.

Ó hory, ó ty moře,

toho mě zbavte hoře,

ať neuzřím súdce svého,

pána Krista nebeského!“

[135] Opět duše řváti nepřestane,

když před súdcím hrozným stane:

„Ó že sem narozená!

Ó hovada vždy přešťasná,

vám neškodí muka strasná!