dlúho blýskota stála, že jsú všichni, by den byl, mněli. Několik také dní, když slunce za horu zašlo, viděni jsú vozové a množstvie oděncuov obnášejíc se. Potom čtvrté léto před jeruzalémským obležením jeden člověk, Ananiášuov syn, toho dne na židovské letnice poče nemotorným hlasem volati, jako by se z smysla vytrhl, a řka: Hlas na východ slunce, hlas na západ slunce, hlas na kříž světa, hlas na nevěsty i ženichy, hlas na všecky lidi. To židé uslyšavše, jeho se nabili. A čímž ho viece bili, a on tiem viece voláše a řka: Běda, běda Jeruzalémskému městu. Proněžto před soudce jeho přivedše, kázali jeho až do kostí dráti. Ale pro to on ani se modlil, ani plakal, ale vždy volal hrozným křikem a řka: Běda, běda Jeruzalémskému městu.
Proto se židé, ty tak veliké zázraky viděvše, nepolepšili ani pokáli, po těch čtyřidceti letech přepustil Hospodin, že Titus a Vespezianus, Jeruzalém oblehše, to město všecko obořili. O tom se tak píše, že Titus a Vespezianus ten den na židovskú Velikú noc, kteréhožto dne ze všeho kraje lidé do chrámu se sešli, mocně město oblehli, tak že kteříž byli na hody přišli, v městě zavřieni byli. A když tak vojensky ležiechu, tehda z Říma poselstvie přišlo, že Vespezianus ciesařem volen, a tak ihned se pozdvihnuv, syna svého Tita u vojště miesto sebe ostaviv, do Říma jel. A když tu dvě létě vojensky ležal, taký hlad v Jeruzalémě v městě byl, jakž otcové a matery synóm svým a dcerám a synové otcuom a materám, mužové svým ženám a ženy mužuom netoliko rukama, ale i zuby kúsajíc krmě odjímáchu. A sliční mládenci, někdy silní, mdlobú po uliciech se povíjejíc chodiechu, hladem na zemi padáchu. Zatiem když tak lidé hladem neskrovně mřeli, často se to přihodilo, že druh druha chtě pohrýzti, sám na něm padna umřel. A tak pro veliké množstvie mrtvých těl, smradu nemohúc trpěti, musili přes zed mrtvá těla ven metati do přiekopa. Tehda v jednu hodinu Titus ohledav, ano vešken přiekop umrlcuov nametán a od těch těl všecko povětřie smradu plno, svoji ruce k nebi se slzami vzvedl a řka: Ty, milý Hospodine, vieš, že já tiemto nejsem vinen. A tak již hlad veliký ku posledku byl v městě, až jiného nemajíce, svú vlastní obuv a lecjakés usně a řemenie jedli sú vařiece.
A to jest ze všeho toho najhroznější bylo, jakž to se píše v jedněch starých knihách jménem Školastika Historia, že byla v Jeruzalémě jedna urozená paní a bohatá, na jejiežto duom, jsúc hladem připuzeni, přiběhli, když jedni mládenci se uradivše, vše, což tu bieše, snědli, nic jí neostavivše, vše jí pobrali. Tehda ona, nebožička žalostná, držéc na svú rukú své milé děťátko a v oči jemu vezřevši a srdečně zaplakavši, k němu promluvila a řkúci: Mé přemilé děťátko, kterak já tě v této núzi zachovati
