pohanským nutiechu, jimž nikterak nepovolil. Ale když uzřel rozličná a přehrozná řemesla, ano připravují, jeho mučiti chtiece, toho se ubáv, dvojí obět modlám ofěroval. Proněžto jakež byla pro to pohanóm veliká radost, takež křesťanuom strastná truchlost byla a žalost. Zatiem křesťané se sebravše předeň šli a treskcíce jej řekli: Otče svatý, co s učinil! Proněžto svatý Marcellinus sám se k sobě navrátiv, na své poblúzenie se rozpomenuv, před svatými se biskupy postavil, pod jich se soud podvolil. K němuž oni vecechu: Nemá to s právem býti, by kto papeže súdil. Ale ty se sám v svém poblúzení poznaj. To papež uslyšav, skrúšeným srdcem povzdechl, papežstva se zbavil a ihned postúpil, ale všickni lidé, vidúc jeho skrúšeně, opět jeho papežem volili. To oba ciesařé uslyšavše, opět jeho kázali jieti a jemu hlavu stieti. A když jeho na popravu vedli, svatý Marcellinus, k sobě pozvav křesťanóv, řekl: Nejsem hoden, by mě položili mezi křesťany. A toho dnes poklínám, kto mě kdy pochovati smie. Proněžto když sťat, jeho svaté tělo pět a třidceti dní nepochováno ležalo. Potom svatý Petr apoštol zjevil se tomu, ješto miesto svatého Marcellina papežem byl, a řka: Bratře, proč mne nepochováš? Jemužto on odpověděl a řka: Však s ty dávno pochován, apoštole boží. K němužto svatý Petr vece: Já se mám za nepochovaného, dokudž Marcellina pochována neuzřím. K němuž on vece: Však vieš, milý svatý Petře, že jest on všecky klel, kto by jeho pochovati směl. K němužto svatý Petr vece: Však vieš, že jest psáno, ktož se ponižuje, povýšen bude. Protož tobě na jeho zápověd nebylo tbáti, neb jest on pod skrúšenú pokorú zapověděl. Protož jdi a pochovaj jeho u mne v nohách. A tak se jest stalo. Šed pochoval jest jeho a Bohu chválu vzdal. Amen.
Za těch časóv bylo tak veliké násilé, že za jeden měsiec sedmnácte tisícóv věrných křesťanóv umučením sú korunováni.
