zahuben, jemu radu dali, že pojem sedm služebníkuov, všeho dobrého dosti od svého otce nabrav s sebú i bral se do Vlaských vlastí a tu, což měl, to vše mezi chudé rozdal. Potom od toho času desáté léto do města Mediolána přišed, svatého Jervazie a Protazie v žaláři věziece nalezl. K nimžto přišed, jich svatými slovy posílil. To lidé uslyševše, že on těch vězňuov posiluje, jemše jeho, k starostě, kterýž tehdy tu miesto ciesaře bieše, jej přivedli. A když tu po jich zlé vieře postúpiti nechtěl, kyji bit a tak z města vypuzen.
A když po té vlasti chodieše, matka jeho, že bieše dávno umřela, ta se jemu v noci zjevila a řkúc: Posilni sebe v Hospodinu a vstana jdiž do Frančské země. To zjevenie uzřev svatý Nazarius, odtud do jednoho města do Francie šel, jemužto Gamalius dějí. Tu přišed, mnoho lidí na vieru křesťanskú obrátil, mezi nimižto jedna poctivá paní jednoho syna svého, mladého robence, poručila, proséc, aby ho pokřtil. To uslyšav těch vlastí starosta, kázal svatého Nazaria i s tiem robencem jieti a v žalář je vsaditi a nazajtřie vyvedúc mučiti. Tehda toho starosty paní poslala k svému hospodáři a řkúci: Nenie to spravedlivý soud, nevinné lidi bez viny zahubiti a všemohúcí bohy naše, jenžto sami sobě pomoci mohú, mstíti. To starosta uslyšav, ty svaté pustiti kázal, ale aby tu své viery nekázali, těžce zapověděl. Proněžto svatý Nazarius odtud se zdvih i šel do města Triře a tu ze všech najprvní vieru křesťanskú kázal, proněžto se mnohý lid obrátiv, kostel Bohu na čest učinili. To uslyšav Cornelius, starosta Neruov ciesařuov, jenž tehda nad tiem městem vládl, ciesařovi žaluje vzkázal. To Nero ciesař uslyšav, ihned sto rytieřuov poslal, aby jeho jali. Ti do Triře přijevše, u jeho modlitebného pokojíka jej nalezše, svázali mu ruce a řkúc: Veliký Nero zóve tě k sobě. K nimžto svatý Nazarius vece: Nepoctivý král, nepoctivé rytieřstvo má. Proč ste ihned přijevše ke mně poctivě neřekli: Nero tě k sobě zóve. A já bych ihned šel. Tehda odtud tak svázána pryč před ciesaře vedechu tepúc, Celsa pacholíka, an pláče, veléc jemu spieše za ním jíti. A když je Nero uzřel, kázal je v žalář vsaditi, až by vymyslil, kterým by je mučením umořil.
V ty časy Nero ciesař své lovce lovit zvěři poslal, netáhli počieti loviti, až se veliká moc zvěři vyrazivši, v jeden sad Neruov uběhši, mnoho lidí ranila i zbila a sám Nero ciesař odtud s úrazem nohy na svú sieň jedva utekl. Pro kterýžto úraz mnoho ležal, až se v jednu hodinu rozpomenuv na ta dva svatá, jal se mysliti a řka: Najspieš mi se toto přihodilo, že se na mě moji bohové hněvají pro to, že sem tyto vězně tak dlúho živil. Proněžto ihned kázaním ciesařovým svatého
